Zajet do Belgie, když už jsme se pohybovali v okolí německo-belgických hranic, bylo logickým krokem. Belgická "66" spojuje města Huy a Trois Ponts v jihovýchodním Valonsku.

Přesun z Německa do Belgie nebyl jednoduchý - hned u Paderbornu jsme najeli na dálnici a přímo do kolony stojících aut! Zůstali jsme stát ještě na nájezdu - vystoupil jsem a připojil se ke skupince diskutujících opodál. Auta stála, kam až jsem dohlédl. "Tady to vypadá na pár hodin," říkal zrovna jeden postarší Němec. "V rádiu říkali, že kolona má sedm kilometrů," pokračoval. V duchu jsem si poblahopřál ke zlepšující se znalosti němčiny a vrátil se do auta. Co teď? Řešení přišlo nečekaně rychle. Auta za námi se začala obracet, couvat a sjíždět z nájezdu v protisměru zpět na příjezdovou silnici. Za ten malý risk to rozhodně stálo - otočili jsme se a vydali se na objížďku po delší trase. Díky tomu jsme během odpoledne minuli Krefeld, Bochum, Düsseldorf, Leverkusen a dorazili do Kolína nad Rýnem. Zatímco před Kolínem jsme mohli ještě obdivovat siluety zřícenin hradů a tvrzí na okolních kopcích, po přejezdu Rýna - symbolicky v pomalu se vlekoucí koloně - jsme si už museli začít zvykat na úplně jiné výhledy - na komíny tepelných elektráren, těžní věže a povrchové doly. Přece jen jsme se dostali do průmyslového a uhelného srdce Německa.

Brzy jsme ale tyto kulisy nechali za sebou a přejeli hranice do Belgie. Už jsme byli dost unaveni, tak jsme zastavili na první benzínce za hranicemi. Petr se šel přesvědčit, že v Belgii pro osobní auto nebyla potřeba dálniční známka a já postával u auta. Najednou se u nás zastavila mladá tmavovláska s batohem na zádech. Vyptávala se, jestli bychom ji nevzali do Bruselu. Začali jsme jí vysvětlovat, že jedeme jinam a vzít ji můžeme maximálně do Lutychu, dál by to pro nás byla zbytečná zajížďka. Brzy jsme pochopili, že slečna je nejen nerozhodná, ale také nemá příliš ponětí o geografii Belgie, což byl dost vážný nedostatek, když na své cestě stopovala. Nakonec jsme nasedli znovu do auta a vydali se směrem na Stavelot, malé město, na jehož okraji jsme si rezervovali místo v kempu. Hned vzápětí se rozpršelo - zpočátku jen slabě, pak déšť zhoustl až do slušné průtrže mračen. Začal jsem si vyčítat, že jsme si nezamluvili jiný nocleh než ve stanu. Dokonce i myšlenka na návrat mě napadla. Ale to už jsme kousek od Stavelotu a s pomocí navigace začali hledat kemp. Nebylo to jednoduché - po silnici se valila voda, viditelnost byla špatná a my dojeli do nějaké bezejmenné osady. Domy z kamene, úhledné a udržované, ale nikde žádný člověk, kterého bychom se mohli zeptat na cestu. Jen koně a krávy, nehybně stojící na pastvinách a trpělivě snášející neustálý déšť. Za osadou konečně stopa - osamocená směrovka do kempu. Sjeli jsme z kopce úzkou silnicí mezi pastvinami a byli jsme na místě. Rozhodli jsme se zkusit štěstí a zeptat se na nocleh v chatce nebo karavanu. Bohužel, jediná nabízená cena 75 eur za noc nás vrátila do tvrdé a hlavně mokré reality. Čekala nás noc ve stanu na promáčené půdě, navíc stále pršelo.

Takový úvod cesty jsme si nepředstavovali ani náhodou. Seděli jsme v autě a čekali, jestli déšť neustane. Nic tomu nenasvědčovalo, tak jsme uklidili věci v autě a smířili se s přespáním na sedadle opelu. Asi v půl 10 večer, už za tmy, déšť ustal. V náhlém záchvatu nadšení jsme během pár minut postavili stan, připevnili igelit a skočili rychle do spacáků. Věděli jsme, že v případě nouze můžeme zmizet do auta, ale naštěstí to nebylo nutné. Noc byla chladná, vyjasnilo se a ráno jsme měli hodně problémů přemluvit rozlámané tělo a vydat se do umývárny. Po teplé sprše jsme ale opět získali ztracený optimismus. Ráno bylo jasné a slunečné, země však stále nasáklá vodou po předchozím dešti. Do našeho stanu se přece jen voda trochu dostala, bohužel skoro nefoukalo, takže šance na jeho usušení během dne nebyla příliš velká. Opět jsem si trochu rozmrzele vzpomněl na minulé větrné dny v Německu. Zjistili jsme, že vedle nás si v noci postavila stan rodina z Francie. I když v porovnání s naším příbytkem to v nás vyvolalo smích. Francouzský stan byl několikanásobně větší a s trochou nadsázky bychom se do něj vešli i s autem, aniž bychom francouzské majitele nějak omezili. Zkrátka náš pocit kempařů - amatérů, který jsme okusili už v Německu, byl zpět. A aby toho nebylo málo, pozorovala nás z oken svého velkého karavanu belgická rodina, která se při snídani nepokrytě bavila na náš účet. No nic, zasmáli jsme se tomu také a vyrazili za naším úkolem.

Ten spočíval v tom, vyrazit na trasu "66" - belgická část začínala (nebo končila) v městečku Trois Ponts. V brzkém dopoledni působilo dost ospale, slunce se jen obtížně prokousávalo ranním oparem. Pokusili jsme se načerpat podrobnější informace o zdejším kraji v místním infocentru, ale příliš jsme nepochodili. Sehnali jsme jen pár schematických map, zato jsme se museli zapsat do návštěvní knihy. To vše pod bedlivým a trochu udiveným dohledem pracovníka infocentra, který se tvářil, jakoby Čechy viděl maximálně dvakrát za deset let.

V Trois Ponts měla "66" začínat (nebo končit, podle toho, z kterého směru jste se rozhodli jet), ale najít nějakou značku, která by to dosvědčovala, se mi nedařilo. První jsme objevili až v blízkém městečku Basse-Bodeux. Tady ji na kruhovém objezdu navíc doplňovalo krásné cyklistické kolo v nadživotní velikosti. Trochu se mi tak napravil dojem ze začátku cesty - Trois Ponts totiž jinak působilo dost ospalým dojmem. Pozornost si zasloužil snad jenom kostel a před ním pomník americkým vojákům. Tak začala tradice, kterou tu lze najít prakticky v každém městečku - pomníky obětem 1. Světové války nebo americkým vojákům, kteří tuto oblast v roce 1944 osvobozovali. Dokladů z této historické kapitoly bylo opravdu dost - v Trois Ponts, Werbomontu, Ferrieres, Hamoiru, Seny, Huy... Na další dvě "klasiky" belgické "66" jsme narazili vzápětí - pastviny se stády krav a velké množství tzv. chateau. Mysleli jsme, že jde o zámky a podle mapy se je snažili najít, ne vždy úspěšně. Až na zpáteční cestě mi jeden Belgičan v Seny vysvětlil důvod našeho neúspěšného počínání. Ne pokaždé se jednalo o zámky, ale často pouze o větší farmy, zemědělské usedlosti. Těm se také někdy říkalo "chateau", dnes jsou v soukromých rukou, a tak na ně žádný ukazatel u silnice neupozorňuje. Takže pokud sem vyrazíte, doporučuji nejdříve si ověřit, jestli "chateau" k němuž míříte, je tím, za co se v mapě vydává. Ušetříte si tak čas a nervy.

V úseku mezi městy Trois Ponts a Ouffet jsme si užili zajímavou jízdu - lesní úseky s klikatými zatáčkami střídají dlouhé rovné úseky mezi pastvinami. Ve Ferrieres jsme udělali kratší zastávku a navštívili místní muzeum hraček. Sympatické bylo, že na něj upozorňovala směrovka hned při vjezdu do městečka. V Belgii nebyl většinou problém se značením silnice (na rozdíl od Německa), nedostatkem byly naopak malé a hůře viditelné tabulky, lákající k návštěvě nějaké zajímavosti v dané lokalitě. S velkým předstihem oproti plánu jsme dojeli do města Hamoir - přes řeku Ourthe se tu klenul kamenný most a řeka sama lákala k rybaření. Hned u železničního přejezdu, který "66" protínal, visela na zdi hostince značka americké Route 66 (Texas). Důkaz, že i tady si své výjimečnosti jsou vědomi. V místním infocentru pořádají pravidelně zdarma přístupné výstavy, které mě svou kvalitou instalace a podrobností informací příjemně překvapily (v našem případě šlo o výstavu k připomínce vypuknutí 1. světové války, která území Belgie také zasáhla a zpustošila).

Naše cesta dál příjemně ubíhala, za Ouffetem se silnice začínala napřimovat a místo lesů převažovaly louky s pasoucím se dobytkem. V městečku Seny jsem se rozhodl zastavit, protáhnout si nohy procházkou po parku před místním kostelem. Při té příležitosti jsem objevil další z řady pomníků obětem 2. světové války. Petra ale daleko více zaujalo množství velkých hub, které zcela nepovšimnuty rostly v parku. Chvíli přemýšlel, jak by to udělal, aby je mohl posbírat a dovézt domů, ale nakonec jsem mu tento úmysl úspěšně rozmluvil - nakrájet a sušit by je mohl jedině v autě a i tam nebylo místa nazbyt. Trochu tohoto rozhodnutí cestou litoval, ale naštěstí nové zážitky tuto "houbovou" vzpomínku přebily. Konečně jsme dorazili do města Huy, kde silnice N 66 oficiálně končila. Opět se nám trochu ztratila, provoz nás dovedl do samého centra a my jen doufali, že se někde objeví toužebně vyhlížená značka s požadovaným číslem. Přejeli jsme most krále Baudoina přes řeku Mázu a na druhém břehu se objevila tabule se směrovkou na silnici N 66, tentokrát ve směru zpět na Trois Ponts. Zastavili jsme a já vyrazil na pěší průzkum okolí. Za chvíli jsem měl jasno - bylo to tak, tady pro nás belgická N 66 opravdu končila.

Když už jsme dorazili na konec trasy, nebylo od věci se trochu podívat po městě. Huy působilo sympatickým dojmem, i když provoz v místních ulicích byl pořádně hustý. Přesto bylo dost času k prohlídce. Zaparkovali jsme u katedrály a prošli si historické centrum - náměstí s radnicí a ulice v jeho nejbližším okolí. Nakonec jsme vystoupali do prudkého kopce, na němž stála bývalá vojenská pevnost. Dnes tu sídlí muzeum odboje a ze střechy se nám nabídl krásný výhled na celé město pod námi. Po řece Máze poklidně pluly lodě, zatímco na náměstí lidé zasedli na předzahrádky kaváren, aby si vychutnali pozdní odpoledne. I my jsme pak ochutnali místní čokoládu a vafle a večer vyjeli zpět do kempu, našeho přechodného bydliště.

V dalších dnech jsme už jen odpočívali - na programu byl pěší výlet do národního parku Hautes Fagnes, návštěva Stavelotu i se zastávkou u okruhu formule 1...Ale nestálé počasí a přibývající únava z nocování v malém stanu si vybrala svou daň. Proto jsme jednoho rána sedli za vytrvalého deště do auta a vyrazili na cestu zpět do Čech. Belgickou "66" jsme úspěšně absolvovali, určitě jsme spoustu poutavých míst neviděli, ale člověk si musí nechat něco i na další návštěvu.

Huy - město ve stínu

Oblast východního Valonska nepatří k nejčastějším cílům návštěvníků, kteří zamíří do Belgie. A když už sem dorazí, většinou se omezí na prohlídku Lutychu, regionálního centra. V jeho stínu se však trochu neprávem ztrácí další zajímavé historické město Huy. Pro každého fanouška silnice s číslem 66 je o to lákavější, že tady končí (nebo začíná) její belgická varianta.

Řeka Máza, jejíž tok je v Huy už poměrně široký, dělí město na dvě části - přičemž více turistických lákadel naleznete na pravém břehu. Již ve středověku na kopci nad řekou vznikl hrad, který se stal významným opěrným bodem a přitahoval nežádoucí pozornost všech nepřátelských vojsk, která procházela okolím. Původní hrad byl v roce 1717 na popud měšťanů zbourán, aby už nebyl lákadlem pro nepřátele. Po roce 1815 tato oblast připadla k Nizozemí a noví páni vystavěli nad městem novou silnou pevnost, která zde stojí dodnes. V období nacistické okupace (1940-1944) zde Němci zřídili vězení, v němž zemřelo množství belgických odbojářů a dalších vězňů z jiných obsazených států. Dnes je ve zdech pevnosti umístěno Muzeum odboje. Atmosféru těsných cel, studených vlhkých zdí a nedostatku světla, dotváří dobové rekvizity a dokumenty, informující návštěvníky o dění v pevnosti i celé Belgii v průběhu okupace. S pocitem jisté úlevy lze vystoupit na horní plošinu pevnosti, kde se naskýtá krásný pohled na celé město i okolí.

Duchovním centrem města je kostel Notre Dame, stojící na úzkém pruhu země, vklíněném mezi řekou a skálou s pevností a je krásnou ukázkou gotického stavitelství - se svými vysokými sloupy, které nesou klenbu, barevnými vitrážemi v oknech, i bohatou sochařskou výzdobou. Kostel má hned tři věže, z nichž ta severní v sobě ukrývá zvonkohru, složenou ze 49 zvonků. Jejich melodie pravidelně doplňuje atmosféru a náladu procházek uličkami staré části města. Uličkami dorazíte na hlavní náměstí, Grand Place, na němž je v sezóně plno předzahrádek restaurací a kaváren. Největší pozornost přitahuje místní radnice - krásná reprezentativní budova z roku 1766. V běžném ruchu hlavního náměstí se trochu ztrácí další klenot města, tzv. "Li Bassinia" - kašna z roku 1406. Ale člověk se může jen tak bezcílně procházet po nábřeží a sledovat dění kolem v ulicích či na řece. A když se ozve bolest nohou, sednout na některou z lodí a prohlížet si město a krajinu z vodní hladiny. Pokud tedy vyrazíte na belgickou "66", věnujte Huy více pozornosti a času, určitě si to zaslouží.

V království rychlých kol

Stavelot neleží přímo na trase belgické "66", ale je v tak těsné blízkosti, že by byla chyba toto město minout. Už proto, že doslova za kopcem je proslulý okruh Spa-Francorchamps, který svůj věhlas získal díky pořádání Velké ceny Belgie seriálu Formule 1. A právě bohaté historii tohoto závodu, který stále pokračuje v psaní zajímavých příběhů, je věnováno muzeum, sídlící ve Stavelotu. Dějiny města sahají do raného středověku a už v 7. století zde vzniklo opatství, jehož budovy z 18. století dnes v sobě ukrývají expozice hned tří muzejních institucí. A natolik rozdílné expozice by člověk hledal opravdu obtížně. V prvním poschodí sídlí muzeum věnované osobě francouzského básníka Guillauma Apollinaira a jeho působení v okolí Stavelotu v období 1. světové války. Přízemí pak zaplňují často velmi staré a cenné předměty ze sbírek historického muzea opatství a celého města. A v podzemí začíná ráj pro každého fanouška motorismu. Po schodech se návštěvník dostane do úzkých, uměle osvícených prostor, v nichž jsou umístěny desítky automobilů a motocyklů. Celá expozice je rozdělena do několika místností různé velikosti a kromě vystavených exponátů, je věnována pozornost i různým technickým otázkám, rozvoji motorů nebo konstrukci automobilů. Ale největší zájem pochopitelně budí část, týkající se historie závodů a samotného okruhu. Kromě slavných typů formulí, závodních aut a motocyklů na návštěvníka shlížejí i fotografie nejslavnějších závodníků historie motorismu (Juan Manuel Fangio, Jackie Stewart, Ayrton Senna nebo Max Biaggi). Ale bylo by chybou myslet si, že muzeum je určeno jen pro zasvěcené znalce tohoto sportu. I laikovi se rozhodně návštěva vyplatí. Vidět na vlastní oči vozy Ferrari, Alfa Romeo nebo legendární mopedy Vespa, s jejich nadčasovým designem, to vše patří k silným zážitkům. A když má člověk dost hluku motorů a zvláštní vůně strojů, může vyrazit do jiných částí budovy a přenést se do úplně rozdílné doby.