První kapitolu našeho cestovatelského projektu nezačínáme psát v České republice, ale paradoxně v sousedním Polsku. Volba není náhodná. Jezdíme sem v poslední době pravidelně, postupně se Polsko stává naší oblíbenou destinací, a to rozhodně ne kvůli levným nákupům na místních tržnicích. Lákadel je tu totiž spousta. Navíc polská "66" vede v těsné blízkosti známého Bělověžského národního parku - místa, o jehož návštěvě jsem snil od dětství, takže o další atrakci je postaráno.

"Tak to jedu s vámi," zahalasí jednoho letního večera při grilování tchán, "tam jsem chtěl vždycky jet, vidět ty zubry." Chvíli mu s Pavlínou vysvětlujeme, že plán cesty zahrnuje i návštěvu Varšavy, kde chceme strávit pár dnů a možná zavítáme i do oblasti Mazurských jezer. Ne, že bychom jej nechtěli vzít, ale trochu se bojíme, že se z naší cesty stane rodinný výlet. Naštěstí jeho nápad u zbytku rodiny nebudí žádný větší zájem, spíše naopak. Nakonec kapitulujeme. Z více důvodů. Nikdo neví, co se může během cesty stát, i když budeme stále v relativně bezpečné Evropě. Tchán je vcelku bezprostřední a jako správný obyvatel česko-polského pomezí má ten vhodný přízvuk a znalost prostředí. A trumf nakonec - nabízí, že pojedeme jeho Toyotou. Sice je nám trochu líto, že náš spolehlivý Fiat Punto (pro svou věrnost familiérně označovaný "Punťa"), zůstane tentokrát doma, ale jeho čas určitě ještě přijde. Rozšíření týmu nijak nezasahuje do příprav - plánování trasy, ubytování a další organizace stejně zůstává na nás. Večer před odjezdem ještě kontrolujeme, zda máme vše potřebné sbaleno a jdeme brzy spát, abychom ráno byli ve formě.

Vyrážíme z Třemešné brzy ráno, ještě za tmy. Máme v plánu zastavit se ve Varšavě na pár dní a odsud se vydat dál, ale cesta málem končí dřív, než vlastně vůbec začne. Ještě před polskými hranicemi nám v nepřehledné zatáčce před autem přebíhá stádo srn, naštěstí jsou brzdy funkční a zastavujeme včas.

Cesta přes Polsko probíhá poklidně. Za Čenstochovou najíždíme na dálnici směr Varšava a kolem poledne si už užíváme dopravní zácpy na obchvatu polské metropole. Alespoň máme dost času obdivovat panorama varšavských mrakodrapů, kterému stále ještě dominuje stalinistický Palác vědy a kultury. Po několika příjemných dnech, strávených v polské metropoli, vyrážíme dále.

Kousek za Varšavou novou dálnici střídá klasická silnice s vyjetými kolejemi od kamionů, které tudy míří na Bialystok a k polsko - běloruské hranici. S přibývajícími kilometry stoupá také četnost prodavačů hub a lesních plodů, kteří své zboží nabízejí u krajnice. Společnost jim na občasných odpočivadlech dělají také prostitutky. Při pohledu na tyto skupinky mně trochu přechází počáteční chuť zastavit a projít se po lese a okolní krajině, která ubíhá za okny auta a působí téměř idylickým dojmem.

Naštěstí brzy dorážíme do města Zambrów, kde máme najet na silnici číslo 66. Naše skutečná cesta právě začíná.

Zambrów nás přivítá vcelku nevlídně. V této rovinaté oblasti znatelně více fouká a pošmourná zatažená obloha nás rychle zbavuje příjemných pocitů ze začátku cesty. Silnici číslo 66 objevujeme bez problémů, teď už je jen potřeba vyfotografovat danou dopravní značku z dokumentačních důvodů. Pavlína se ujímá tohoto úkolu na kruhovém objezdu. Není to jednoduché - provoz je celkem hustý, takže najít chvíli, kdy je značka s číslicí viditelná, není snadné.

Ale podařilo se a my se poté vydáváme dál. Zambrów, okresní město čítající kolem 25 tisíc obyvatel, nás moc nenadchne. Sice působí docela upraveným dojmem, ale s poměrně malým počtem zajímavostí a pamětihodností. Nelze se však příliš divit - město bylo v průběhu první i druhé světové války silně poškozeno a z původní historické zástavby nezbylo prakticky nic. Nejvíce nás nakonec zaujal místní farní kostel Svaté Trojice a před ním stojící soch papeže Jana Pavla II. V Polsku se takovýchto soch nachází obrovské množství; náboženské cítění Poláků je dostatečně známé. Jan Pavel II. ovšem hrál významnou roli i v boji proti komunistickému režimu v tehdejším Polsku. V této své snaze nepřestal ani po odchodu z Krakova, kde byl v té době arcibiskupem, do Vatikánu. Po této zastávce vyrážíme na další cestu. Čekají na nás přece jen zajímavější místa.

Ze Zambrówa se už plně noříme do zdánlivě nekonečné rozlehlosti této rovinaté oblasti. Je nazývána Podleskou nížinou (polsky Nizina Podlaska), což je zemědělsky využívaný kraj. Pole, většinou kukuřičná, tu jsou přerušována remízky a háji, případně pastvinami, na nichž se spokojeně pasou stáda krav nebo koní. Do této krajiny jsou zasazeny malé vesnice a městečka, které jsou od sebe čím dál víc izolovanější.

V začínajícím odpoledni přijíždíme do města Wysokie Mazowieckie, další naší zastávky na silnici 66. Jak název napovídá, počátky osídlení spadají do období vlády mazovských knížat (konkrétně do 13. století) a původní osada byla vystavěna na vysokém břehu řeky Brok. Už tady se lze setkat s tím, co se vine osudy těchto míst jako neviditelná nit - historie a život přervány a poznamenány krutostmi 20. století. V tomto regionu žila totiž velmi početná židovská komunita, po níž tu zbyly jen slabé připomínky, v podobě hřbitovů a památníků. Ještě silněji tento dojem na člověka zapůsobí v Braǹsku, městečku ležícím na řece Nurzec (přítoku známějšího Bugu). Místní židovská populace byla po příchodu nacistů odvezena do nedalekého koncentračního tábora Treblinka a všechny připomínky její existence, včetně starobylé synagogy, byly nemilosrdně zničeny.

Při pohledu na okolní krajinu se ale podobným příběhům nechce ani věřit. Podzim zde postoupil mnohem výrazněji než v Čechách, stromy mají krásně barevné listy, slunce stále hřeje, ale je cítit, že to je jeden z jeho posledních a marných pokusů připomenout čas minulý.

Také my pokračujeme dál. Den pokročil a snažíme se najít nějaké vhodné místo k zastavení a posilnění. Možností není mnoho, místo toho se u silnice stále častěji objevují pravoslavné kříže, v modré barvě a ozdobené barevnými stuhami. Přítomnost pravoslavné menšiny ve zdejším kraji je čím dál víc viditelnější. Tak dojíždíme do centra oblasti, města Bielsk Podlaski. Kromě katolických kostelů jsou k vidění opět i ty pravoslavné, nejčastěji bílé s modrými nebo zlatými kopulemi. V tomhle městě, založeném už ve 12. století, žije velmi početná skupina etnických Ukrajinců a Bělorusů, kteří si z Bielsku vytvořili své kulturní centrum. Právě zde se už od 90. let minulého století konají festivaly ukrajinské a běloruské kultury.

Přestože i Bielsk Podlaski si v průběhu 20. století prošel dramatickými obdobími, své výsadní postavení si udržel a se svými 27 tisíci obyvateli je rozhodně největším městem na naší cestě. Kromě jiného se zde poprvé setkáváme s dopravní značkou, upozorňující na výskyt zubrů. Je to pochopitelné - město má zubra přímo ve svém erbu a vede odsud hlavní cesta do Hajnówky a Bialowieže, srdce Bělověžského národního parku, domova zubrů evropských. My tuto odbočku míjíme a pokračujeme dále na jihovýchod po silnici č. 66.

Cesta ubíhá rychle, krajina se míhá za okny a působí uklidňujícím dojmem. Přesto je čas na zastávku i za jiným účelem, než je prohlídka přírodních a kulturních zajímavostí - je čas udělat pořádnou pauzu na jídlo. Ale nastává další problém - silnice je úzká, bez odpočívadel a jíst uprostřed některého z měst či vesnic, kterými projíždíme, se nám nechce. Nakonec sjíždíme na vedlejší silnici, která vede k několika domům, stojícím uprostřed zelených pastvin. Zastavujeme, sedáme si na patníky u silnice a pouštíme se do jídla. Tomuto způsobu stravování jsme se naučili při naší cestě po USA; tady jenom hamburgery vystřídalo pečivo, zelenina a koláče, které jsme koupili už v Zambrówu. Společnost nám dělá jen stádo krav, pasoucí se na louce. Za chvíli přijíždí od osady moped a zastavuje kousek od nás. Kluk, co jej řídil, si nás zvědavě prohlíží, ale beze slova míří na louku a začíná svolávat stádo. Pomalu se loudáme k autu. Za zády se ozve hlasité bučení a zvuk kopyt. Stádo, pod dozorem svého hlídače, pochoduje po silnici, zřejmě na jinou pastvinu. Naštěstí na opačnou stranu než míříme my. Chvíli tenhle výjev z místní venkovské každodennosti sledujeme, pak nasedáme do auta a vracíme se na č. 66, jejíž poslední úsek máme před sebou.

Rychle projíždíme několika vesničkami. Před roubenkami ze dřeva, které jsou stále častějším jevem, posedávají na lavičkách u cesty většinou starší lidé a povídají si. Působí to poklidným dojmem, na druhou stranu si člověk uvědomí, že je to smutná realita tohoto kraje. Mladší lidé z regionu odchází, protože mají o životě jinou představu a nechce se jim dřít na farmách nebo v lesích. Tak dochází ke stárnutí a vylidňování vesnic a menších měst.

Kleszczele, malé městečko, ve kterém se zastavujeme, působí vlídným dojmem. Obhlížíme místní pravoslavný kostel, pak míříme do zdejšího turistického centra. Na náměstí (Plac Parkowy) pozorujeme z lavičky čilý ruch v okolí hlavní silnic. Společně s námi vše sleduje i polský král Zikmund I. Starý, zakladatel města, jemuž obyvatelé Kleszczel právě zde postavili pomník. Ale času není nazbyt a vyrážíme dál k běloruským hranicím. Noříme se stále hlouběji do rozsáhlé oblasti lesů a luk (ta je nazývána Puszcza Bialowieska). Je to oblast, která sice není součástí Bělověžského národního parku, v podstatě je s ním ale spojena a nijak se od něj neliší.

Na hranice a tím pádem na konec "66" nám už chybí jen několik kilometrů a v autě začínáme spřádat plány na to, jak si na zpáteční cestě stihneme rezervovat výšlap s průvodcem po části Bělověžského parku. "Nechval dne před večerem", říká jedno české přísloví - o jeho pravdivosti se přesvědčíme velmi brzy. Do konce cesty se stihnou stát dvě události, které naše optimistické plány zhatí.

První z nich přichází hned za Czeremchou, obcí, která je zajímavá snad jen z lingvistického hlediska (czeremcha je totiž polský výraz pro střemchu, keř z rodu slivoní). Po pravé straně silnice se náhle les rozestoupí a my vidíme scénu jako vystřiženou z knih ruských klasiků. Hřbitov plný pravoslavných křížů, často modře natřených a uprostřed stojící dřevěný kostelík. To vše zasazeno do lesnaté krajiny, která je v této chvíli naprosto klidná a tichá. "Zastav," zavelí Pavlína, ale je to tentokrát zbytečné, protože už pomalu sjíždím na prašnou vedlejší silnici. Za pár okamžiků se procházíme mezi hroby několika generací místních obyvatel. Náhrobní kameny popsané azbukou, občas doplněné fotografiemi lidí, které se současností spojují jenom vzpomínky příbuzných nebo možná už jen společné příjmení. Hroby jsou místy trochu neuspořádané, některé se během let propadly a ztrácejí se v terénu. Kostel je bohužel zavřený, přístupný je pouze při smutečních obřadech. Naplněni klidnou atmosférou tohoto místa se vracíme k autu. Na kraji lesa stojí osamoceně pumpa, natřená nezbytnou modrou barvou. Voda na opláchnutí by se docela hodila, posledních pár hodin vykouklo slunce a je docela teplo. Chvíli váháme. "Určitě nefunguje," říká Pavlína, jakoby mi četla myšlenky. "Ale za zkoušku nic nedáme, stejně tu nikdo není a aspoň se trochu osvěžíme," odpovídám a hrnu se k pumpě. Zpočátku to jde ztuha, ale brzy se dostávám do tempa a snaha je korunována úspěchem - na dno nádržky začíná proudit voda a my se v ní spokojeně rácháme, je příjemně chladná.

Nasedáme do Toyoty a vracíme se na hlavní cestu. Provoz je nulový, nikde ani noha či kolo. Míříme do cíle - tím je hraniční přechod Polowce mezi Polskem a Běloruskem, Evropskou unií a oblastí, v níž má stále velký vliv Rusko a svérázné praktiky Alexandra Lukašenka. Už bilancujeme dnešní výlet po polské silnici 66, když v tom se za zatáčkou objevuje policejní auto a hlídka jasně ukazuje ke krajnici. Vzhledem k tomu, že před námi ani za námi nejede žádný jiný vůz, nepochybuji o tom, že policistovo gesto směřuje k nám. "Straż granyczna" (Pohraniční stráž), zahlédnu ještě nápis na autě.

Ještě než přijde policista k autu, uvědomuji si jednu "nepodstatnou" věc: "Já nemám řidičák, zapomněl jsem ho asi doma," říkám a rychle se probírám svými doklady. Nastává ticho, v němž všichni přemýšlí, jak situaci vyřešit. "Třeba ho nebude chtít, uvidíme," odpovídá Pavlína. "Dáme mu každý všechny doklady, co máme. On si toho nevšimne," vyhlašuje obrannou strategii tchán ze zadního sedadla. Právě ve chvíli, kdy stahuji okénko a začínám poslouchat pokyny polského strážce hranic. Po úvodních frázích, týkajících se hlavně způsobu domluvy (česko-polský dialog se daří), nastává zlomový moment. "Můžete mi ukázat vaše doklady a doklady k vozidlu?", přichází otázka - rozkaz. Horečně začneme shromažďovat všechny možné doklady - občanky, pasy, malý a velký technický průkaz, kartu o pojištění vozidla...Trochu zmateně vyhlížející policista odchází s hromádkou dokumentů k autu, v němž sedí jeho mladá kolegyně. Po pár minutách čekání se zdá, že první útok jsme odrazili. Rozhodneme se proto podniknout protiakci - vystupujeme z auta, pod záminkou fotografování krajiny. Při té příležitosti se já přesunuji k zadním dveřím a tchán nenápadně usedá za volant. Dost hloupý nápad, potom co jsme už s policistou mluvili, ale v tu chvíli nám to připadá jako dobré řešení problému a spokojeně se na sebe usmíváme. Prostě řídí on, ne já. A on má řidičák, navíc je to jeho auto. A se mnou jste se před pěti minutami nebavil, rozhodně ne u volantu. Zastávka se protahuje a my začínáme být nervózní. Ale máme štěstí.

"Omlouvám se za to čekání, ale měli jsme problémy s databází," říká policista ve chvíli, kdy nám vrací doklady. "Všechno je v pořádku," dodává. Všechno mi to trochu připomíná nějakou parodii. Nejenže si policejní hlídka nevšimla chybějícího řidičáku, dokonce nezaregistrovala ani změnu na postu řidiče. A to už opravdu nechápu. Jestli takovýmto stylem chrání hranice, tak to tady musí vesele vzkvétat přeshraniční pohyb zboží i lidí. Třeba se za chvíli uvidíme v polském vydání pořadu "Skrytá kamera". Ale možná polské policii trochu křivdím. Chvíli ještě debatujeme s hlídkou o kráse zdejší krajiny, turistických zajímavostech a počasí na další dny. Zdá se, že i oficiální místa jsou nakloněna českým turistům. Nebo jsme jen dvojici pohraničníků zpříjemnili a zkrátili dnešní službu.

No, už je to za námi. Silnice se dál vine lesy jako rovná linka. Najednou se objevuje cedule s nápisem "Polowce". Je to směrovka do vesnice, ale hraniční přechod a "66" pokračuje rovně. Po pár set metrech před sebou vidíme shluk budov, typickou ukázku úřední hraniční architektury. Je jasné, že přímo na místě se fotografovat nebude moct, zastavujeme tedy opodál a dokumentujeme závěr naší cesty po polské silnici číslo 66.

Zavedla nás do kraje, který je naprosto odlišný od představy moderního Polska. Do kraje pestré minulosti, chudší současnosti, krásné krajiny a dostatku volného prostoru pro zážitky všech návštěvníků, kteří sem zavítají.

Grabarka - kopec plný křížů

Na každého, kdo se s pravoslavím nesetkává často, musí Grabarka působit skoro jako zjevení. U stejnojmenné vesnice nedaleko běloruských hranic stojí na kopci jediný pravoslavný klášter v Polsku. To by nebylo nic až tak výjimečného, kdyby celý areál nebyl obklopen hustým lesem křížů různé velikosti, barev, původu. Důvod je třeba hledat v minulosti. V roce 1770 zuřila v této oblasti epidemie moru. Místní obyvatelé dostali údajně znamení z nebe, že mor ustoupí ve chvíli, kdy na kopci za vesnicí vztyčí kříž. Vesničané vše udělali a epidemie opravdu skončila. Od té doby se věhlas této události a místa šířil dál do celé země. Příchozí na kopci nechávali vlastní kříže s prosbami a přáními, byl postaven dřevěný kostel a Grabarka se stala nejznámějším poutním místem pro pravoslavné křesťany v Polsku. V kostele se pravidelně konají mše, které jsou přenášeny reproduktory na prostranství před chrámem (interiér je totiž poměrně malý a nedostačuje počtu věřících). Tuto odbočku ze silnice 66 rozhodně udělejte, i když neprovozujete církevní turistiku - celý komplex má opravdu zvláštní atmosféru a toulání se zdejším křížovým lesem patří k velmi silným zážitkům.

Bělověžský národní park

Je to jednoduché - jet po polské 66 a nenavštívit Bělověžský národní park, to je jako zavítat do Říma a vynechat Koloseum.

Když se řekne Bělověžský národní park, většině lidí okamžitě vytane na mysli zubr evropský. Je pravda, že zubr je téměř synonymem tohoto parku, ale ve skutečnosti zde můžete vidět tisíce jiných druhů zvířat a rostlin. I pro tuto svou různorodost a rozlehlost (kolem 1 500 km2) je Bělověžský národní park zapsán na seznamu přírodního dědictví UNESCO. Ale park toho návštěvníkům nabízí mnohem více. Značené trasy, tzv. szlaky, jak pro pěší tak pro cykloturisty, moderní Muzeum Bělověžského pralesa či jedinečný Palácový park (Park palacowy). Jde o skupinu historických domů a loveckých chat, které si zde nechali postavit ruští carové, aby měli při honech a návštěvách v pralese kde nocovat.

Je paradoxní, že v Polsku leží pouze menší část pralesa, většina je na území Běloruska a její návštěva je tak značně problematická. Ale i přístupná polská část bohatě stačí. Sice uvidět zubra ve volné přírodě je velká vzácnost (i když v parku jsou rozmístěny pozorovatelny, tzv. ostoje), vyplatí se vyrazit na prohlídku některé z uzavřených částí parku, kam se dostanete pouze s průvodcem. Kousek od vesnice Bialowieže, hlavního centra parku, pak leží zvláštní farma, kde můžete vidět bohatství tohoto jedinečného místa na malém prostoru - kromě zubra lze obdivovat i vlky, losy, jeleny a další druhy zvěře.