Tato cesta měla především dva cíle - zaprvé projet chorvatskou "66" a zadruhé splnit Pavlínino přání zajet si po delší době na dovolenou k moři. Na takovou obyčejnou dovolenou k moři. My totiž nejsme ideální typy pro válení se na pláži. I když vyrazíme k moři s cílem odpočívat, po pár dnech se stejně vydáváme na nějaký výlet do přírody nebo za památkami. Tentokrát bylo hlavním cílem skutečně moře. Navíc to mělo být Víťovo první setkání se slanou vodou. S blížícím se datem odjezdu se mě ovšem zmocňovala čím dál větší nervozita. Možná to zní trochu úsměvně - nervozita s cesty, kterou podnikají desetitisíce lidí každý rok. Navíc jsme v minulosti podnikli daleko složitější a delší cesty, ovšem vždy jsme jeli pouze sami, ve dvou. Teď přibyla i starost a ohledy na cestování malého Víti. V Chorvatsku jsem předtím nikdy nebyl, cestu jsem neznal a bylo potřeba zařídit hodně organizačních věcí. Původně jsme zamýšleli jet přes noc a k moři dorazit ráno. Ale netušili jsme, co budeme dělat v případě, že se Víťa v noci během cesty probudí. Nakonec jsem s Pavlínou uhádal kompromisní řešení. Vyrazit ráno a dojet do rakouského Grazu. Tam přenocovat a druhý den pokračovat přes Slovinsko do Chorvatska. Cestu to sice prodražilo, ale ušetřilo to spoustu sil.

Počasí bylo vrtkavé - na Moravě svítilo slunce, v Rakousku se postupně zatáhlo a v Grazu nakonec přišel déšť. Naštěstí dětská herna uvnitř hotelu se skluzavkou a malou horolezeckou stěnou Víťu plně zabavila až do večera. Ráno jsme tedy vyrazili na závěrečný úsek cesty. V blízkosti Grazu vedla i evropská "66", spojující severní Itálii s Maďarskem (o ní více viz samostatná kapitola). Putování Slovinskem mi připomnělo mou první návštěvu této země. S archivní exkurzí jsme tehdy zamířili přes Maribor, Lublaň a Koper až do Piranu - jednoho z několika slovinských letovisek u Jadranu. Kopcovitá krajina s lesy a loukami se střídala s řadou tunelů. Přenechal jsem Pavlíně řízení auta a sledoval okolí ze zadního sedadla. U Postojne jsme sjeli z dálnice a zamířili Illyrskou Bistricu k hranicím s Chorvatskem. Už jsme byli nuceni jet pomaleji a času na sledování krajiny nebylo tolik jako předtím. Nakonec jsme zdárně dorazili na slovinsko-chorvatské hranice a vrhli se po chorvatské dálnici vstříc modrému moři v dálce. Brzy jsme přijeli do Matulji a Opatije - tady jsme se poprvé zlehka dotkli trasy "66". Už bylo odpoledne, slunce hřálo, a tak jsme se nechtěli příliš zdržovat a jeli dál do Svete Mariny, kde jsme měli rezervováno ubytování na příští dny. Zvolili jsme průjezd tunelem Učka, který vedl pod nejvyšší horou Istrie Vojak (1 396 m. n. m.), za tímto tunelem jsme sklesali do údolí a mohli si zmíněnou horu prohlédnout v plné kráse. Pak jsme se opět nakrátko připojili na silnici 66 (ta zmíněnou horu obkrouží po pobřeží) a přes město Labin dorazili k cíli. Když jsem pak večer Víťovi z terasy ukazoval lodě, plující v dálce na moři, začal jsem se na chorvatskou kapitolu konečně pořádně těšit.

Druhý den jsem využil chladnějšího počasí a navrhl projet úsek po silnici "66", Labin-Pula, tzn. asi 40 km dlouhý. Labin je populární mezi turisty - nejzajímavější je staré město, které stojí na kopci vysoko nad pobřežím. Kdysi bylo obehnáno hradbami, ale postupem času se rozšířilo dále. Jasnou dominantou je štíhlá vysoká zvonice, kolem se tlačí staré domy, mezi nimiž vedou úzké a křivolaké uličky. Staré město Labinu patří údajně k nejzachovalejším na Istrii, přesto jsem se neubránil občas údivu nad stavem některých budov. Současný Labin leží v údolí směrem do vnitrozemí. Jde o zvláštní zástavbu - kombinace paneláků, cihlových činžáků a rodinných domů s typickou středomořskou výzdobou - pestrobarevné střechy a dřevěné okenice. Sjeli jsme z kopce dolů do města a napojili se na silnici 66, která vede právě touto moderní částí města. Jen co jsme vyjeli z Labinu, čekalo nás překvapení. Silnice se tu začala klikatit a klesat do údolí. Otevíraly se tak krásné výhledy do údolí pod námi, ale i na zalesněné kopce okolo. Vše pak dovršil malý vodopád, padající ze skály do údolí, přímo v ohybu jedné ze zatáček. Po sjezdu klikatou silnicí dolů jsme dorazili do obce Raša, čímž začínal pro změnu rovinatý úsek trasy. Už při vjezdu do Rašy nás přivítala cedule s nápisem "Grad rudara" a obrázkem horníka při práci. V období komunistické Jugoslávie se v Raše a okolí naplno rozvinulo dolování, jehož tradice tu byla v menším měřítku již dávno předtím. Vznikly nové štoly, velké areály továren - bohužel, v průběhu 90. let docházelo k omezování těžby a dnes už se prakticky netěží. I v Raše tak zůstaly prázdné budovy důlní společnosti a na rozlehlém parkovišti před areálem je prázdno. Jediným ostrůvkem života je v této části města místní bar, jehož nepočetné osazenstvo si nás dost překvapeně prohlíží od svých plastových stolů. Rozjeli jsme se tedy dál a sledovali tok řeky Raša, která protéká tímto údolím. Občas se ztrácela v porostu rákosí, ale za chvíli zase byla její hladina takřka na dosah ruky. V blízkosti řeky se pásla střídavě stáda koňů a oslů. Projeli jsme obcí Most Raša, prohlédli si další poloprázdné těžební areály a začali po silnici znovu stoupat. Opět přišly na řadu serpentiny a pomalu jsme tak vystoupali nad údolí. Do očí nám okamžitě padl velký nápis na vrcholu protějšího kopce, který bílými kameny hlásal do širého okolí - "Tito". Je pravda, že nápisy, oslavující maršála Tita byly na Istrii vcelku běžným a opakujícím se jevem. Za poslední zatáčkou nás přivítala vesnice Barban, která byla začátkem dalšího rovinatého úseku. Na rozdíl od předchozí roviny v údolí Rašy, kde volný prostor byl využit výhradně jako pastvina pro zvířata, v okolí Barbanu a dalších obcí byly pláně kolem silnice využity zemědělsky. Rozsáhlé olivové háje střídaly řádky vinohradů a zeleniny. Šli jsme se podívat blíže - kromě paprik a rajčat, která tu na začátku září úspěšně dozrávala, nás zaujal pohled na půdu, na které tu místní hospodařili. Doruda zbarvená zemina jasně napovídala, že i tady by se mohlo vcelku úspěšně těžit. Naštěstí byla zdejší půda ušetřena a využita příznivějším způsobem. Rychle a v poklidu jsme projížděli touto krajinou, prohlédli si několik dalších obcí (Marčana, Loborika...) a blížili se k Pule. Do Puly jsme dorazili od západu, minuli místní malé letiště a začali se prokousávat průmyslovou zónou. Silnice se rozšířila, ale provoz byl poměrně klidný. Zastavil jsem a vyfotil si značku s číslem silnice na předposledním kruhovém objezdu na trase. Udělal jsem dobře - "66" končila totiž na místě, kde se příliš volného místa a hlavně času na klidné fotografování, nenacházelo. Velký a stále ještě rozestavěný kruhový objezd, hned několik jízdních pruhů současně a slušný provoz - to je konec silnice č. 66 pro ty, co dorazí do Puly ze směru, kterým jsme se vydali my. Tady se silnice větví na několik dalších - obchvat vede na sever, na jih do centra města a k pobřeží, ale žádná silnice už nenese číslo 66.

V příštích dnech se počasí zlepšilo, takže silniční toulky musely ustoupit radovánkám v moři. Přiznám se, že mě místní kamenité pláže příliš nezaujaly. Chodit do vody obutý se mi od dětství protiví, takže jsem musel snášet všechny útrapy spojené se vstupem do vody. Ale zase to byla taková masáž chodidel zdarma...

Konečně jsme se dost vydováděli na plážích a zvítězila naše touha vidět i něco jiného než slunečníky, lehátka a kempy obležené Němci, Poláky a Čechy (v tomto směru musím zpětně ocenit naše ubytování - bydleli jsme na klidném místě s minimem sousedů okolo). Vyjeli jsme tedy z Labinu na severovýchod, cílem bylo město Matulji, kde chorvatská "66" končí. Tolik kruhových objezdů jako na této cestě jsem už dlouho neviděl - dokonce i Francouzi, mistři v četnosti těchto staveb, by se tu určitě podivili... Výsledkem byla skutečnost, že Víťa se naučil poznávat kruhovou modrou značku a říkat "kruháč". Při zastávce městečku Vozilici jsme si vychutnali pohled na horu Vojak a celý hřeben pohoří Učka. Úpatí byla ještě zalesněná, ve vyšších polohách už byly kopce holé a odhalovaly různé skalní útvary. S nostalgií jsem zavzpomínal na filmové indiánky s Vinettouem, který by se tu skvěle vyjímal. Z Vozilici už silnice definitivně zamířila na mořské pobřeží, mírně vystoupala do Plominu. Plomin je historické sídlo na kopci nad zálivem, jenž se zařezává hluboko do pevniny. V zálivu byl vybudován nákladní přístav a hned za ním je velký areál zdejší elektrárny s vysokými komíny. Celé to působí v této krajině dost násilně a nepatřičně. Z Plominu zase silnice vytrvale klesala. Vozovka se tu klikatí po úbočích strmých kopců, na druhé straně si člověk může užít výhledů na moře, ostrov Cres a jednotlivé vesnice, přilepené na skalách těsně nad mořem nebo vysoko v kopcích. Tedy užít si tyto věci mohou všichni s výjimkou řidiče. Ten se musí soustředit na dění před sebou, protože provoz tu je velmi hustý a profil trasy náročný. Ve všech místech, kudy "66" vede je totiž řada možností ubytování pro turisty, pláže a restaurace, takže čilý ruch na silnici je pochopitelný. Cestou jsme udělali několik zastávek na odpočívadlech i malých náměstích a návsích - pohled, který se vždy trochu změnil, působil opravdu nádherným dojmem. Ostrov Cres se zdánlivě více a více přibližoval, v ohybu zálivu už byla vidět Opatija a v mírném mlžném oparu vystupovala Rijeka, centrum této oblasti.

Před polednem jsme dorazili do Lovranu, kde jsme chtěli strávit pár hodin. Lovran je velmi pěkné přímořské městečko, které si i přes turistický ruch uchoval příjemnou atmosféru. Našli jsme si pizzerii s letní terasou hned u přístavu rybářských lodí a během oběda sledovali rybáře, jak se vracejí se svými úlovky z moře. Víťa nakonec usnul, takže polední pauza se trochu protáhla. Využili jsme toho a střídavě každý zvlášť jsme si prošli historické jádro Lovranu. Původně bylo celé město schováno za hradbami, dnes už však část z nich je zbourána a místo nich se město rozvinulo do šířky. Z nedostatku místa jsou uličky za hradbami velmi úzké a slunce se jimi prodírá velmi obtížně, takže v nich panuje často stín až přítmí. Na hlavní ulici před kostelem sv. Jiří (Crkva sv. Jurja) narazíte na klasické turistické kavárny a obchody, ale když se ponoříte hlouběji do sítě ulic, naleznete odlišnou tvář Lovranu. Místní posedávají na zápražích před domy, povídají si, ženy vyšívají a tváří skoro až překvapeně, když se před nimi objeví člověk s fotoaparátem a mapou. Zatím se Víťa probudil a s pohledem na přístavní molo řekl: "Moře". Tím byl další plán jasný. Vzali jsme osušky, plavky a šli na jednu z malých pláží ve městě. Působila opravdu malebným dojmem - malý bar při vstupu, travnatá stráň se stromy na ležení a hlavně písečná pláž. Po dnech bolesti a otlačených nohou jsem si užíval měkký dotek drobného písku. Zalíbilo se nám tu natolik, že jsme se rozhodli v dalších dnech se sem vrátit.

Odpoledne jsme však vyjeli na krátký zbytek cesty. Lovran byl vlastně už součástí zástavby, která se táhla až do cílového Matulji. Takže i když jsme projeli Iku, Ičiči nebo Opatiju, už jsme neopustili městskou krajinu. Ta navíc nepůsobila takovým dojmem, jaký sliboval knižní průvodce. Hlavně Opatija nás zklamala. Atmosféru časů Rakousko-Uherska sice stále připomínaly honosné budovy hotelů, postavené právě pro tehdejší návštěvníky, ale vedle těchto zajímavých staveb vyrostlo už mnoho novějších, architektonicky nudnějších rezortů přímo na pobřeží. K tomu se přidávají tradiční problémy s parkováním a množství obchodů a tržnic s více méně kýčovitými suvenýry...Výsledkem je skutečnost, že romantický duch kdysi vyhledávaných klimatických lázní je pryč a z Opatije je dnes už "jen" klasické přímořské letovisko. Odsud už to byl pouze skok do Matulji, v němž chorvatská silnice č. 66 končila. Vcelku symbolicky její konec přišel na kruhovém objezdu. Odsud vedou dvě nové silnice - na sever k chorvatsko-slovinským hranicím a na jih přímo do Rijeky.

Možná by si chorvatská "66" zasloužila trochu reprezentativnější závěr, přece jen se jedná o krásnou trasu. Provede vás historií a nádhernou přírodou Istrie, ukáže tvrdší tvář života ve vnitrozemí i jeho poněkud rozmařilou podobu v letoviscích na pobřeží. Zkrátka, pokud budete na Istrii trávit dovolenou, zkuste si ji ozvláštnit výletem po této silnici. Možná zjistíte, že Istrii vlastně vůbec neznáte.

  Pula - akvárium v pevnosti

Při vyslovení názvu města Pula, vytane na mysli většiny lidí mohutná budova amfiteátru nebo krásných mozaik z období antického Říma.

Uznávám, jde o jedinečné památky, které nejsou k vidění na každém kroku. Avšak dějiny města nabízejí další zajímavé kapitoly. Jednou z nich bylo bezesporu období konce 19. století, kdy Pula patřila k nejvýznamnějším opěrným bodům Rakousko-Uherska v této oblasti. Zvolna upadající monarchie neprožívala lehké časy. Porážka od Prusů (1866), ztráta území a vlivu v severní Itálii (1870), to vše vedlo ke snaze co nejlépe ochránit Istrii před nepřáteli. Také na ostrovech a pobřeží kolem Puly byly budovány silné vojenské pevnosti s dělostřeleckými bateriemi. V průběhu let ztratily svůj význam a jen obtížně se pro ně hledalo nějaké využití.

Jedna z nich se ale stala dalším turistickým hitem města. Pevnost Verdula byla postavena v letech 1881-1886 a společně s blízkou baterií San Giovanni tvořila součást tehdejšího pevnostního opevnění Puly. Dnes se uvnitř nachází místní akvárium, založené roku 2002. V opravdu jedinečném prostoru návštěvník uvidí podmořskou faunu a flóru blízkého Kvarneru, ale i širšího jadranského okolí. Expozice se nacházejí jak v nadzemních, tak i podzemních částech pevnosti, často spojených strmými schody nebo úzkými chodbami. A kdo má už dost chobotnic, žraloků nebo želv, může si vyjít odpočinout na dvůr či vystoupat na střechu pevnosti, odkud se mu naskytne krásný výhled na moře.

  Pićan a Kršan

Historické památky ve vnitrozemí Istrie většinou prohrávají svou bitvu o zájem návštěvníků s těmi přírodními lákadly, nejvíce pak pochopitelně s mořem. A když už se řadový turista rozhodne prozkoumat i něco z památek dávných dob, obyčejně zůstane u prověřených míst jako je amfiteátr v Pule nebo bazilika biskupa Eufrazia v Poreči. Je jasné, že s těmito skutečnými monumenty je zatěžko se poměřovat, přesto ale neškodí podívat se na dějiny z trochu jiného úhlu. A takových možností má každý návštěvník chorvatské "66" hned několik.

Kupříkladu obce Pićan a Kršan. Obě mají společné to, že jejich historie se táhne hluboko do minulosti. Obě vznikly na strmých kopcích ve vnitrozemí istrijského poloostrova. Při pohledu z dálky se člověk nemůže ubránit vzpomínce na vesnice kdesi v Itálii. Dominantní zvonice kostela (v případě Pićanu) nebo mohutné zříceniny hradu (v Kršanu), kolem kamenné domky, to vše obehnáno hradbou a přilepené na vrcholku kopce. Zvláště Pićan dnes působí dost ospalým dojmem (i když i tu naleznete dost nabídek k ubytování). Všední den dopoledne ale žije pouze školní budova a hřiště, několik důchodců, diskutujících ve stínu před trafikou. Uvnitř hradeb je pusto, většina obyvatel odjela do práce a uličky patří snad jen kočkám a psům. Impozantní zvonice trčí k modrému nebi, z okraje opevnění je krásný výhled do údolí pod vámi i do vzdálenějšího okolí. Osídlení tohoto pahorku je doloženou už pro prehistorické období, sídliště zde založili i Keltové a Římané. Od pozdního starověku do 18. století byl Pićan sídlem diecéze, význam církve tak dodnes dokládá zmíněná zvonice i kostel Zvěstování Panny Marie.

Oproti tomu Kršan působí živě i když částečně na úkor historické autenticity. Modernější zástavba se už rozšířila dále za bývalé opevnění, nahrává tomu také mírnější sklon osídleného kopce. Přesto zřícenina hradu Kršan stojí za vidění. Prvně je tento hrad vzpomínán už v roce 1274. Název "Kršan" pochází nejspíše z 15. století, kdy byl majitelem šlechtický rod Kerstlein. V polovině 19. století zde došlo k významnému objevu středověkého rukopisu, přibližujícího život a zvyky Chorvatů v této oblasti. Dnes je hrad opuštěný a v ruinách, návštěvník si jej může prohlédnout naprosto volně. V některých částech hradního areálu ale stále žijí místní lidé, kteří v kamenných domech pokračují v tradici svých předků.