Trasa: Barntrup - Bega - Lemgo - Lage - Bielefeld

Délka: 51 km

Tato etapa se v našem cestovním kalendáři objevila vlastně tak trochu neplánovaně. Poté co jsme museli na jaře kvůli těhotenství Pavlíny odložit cestu na slovenskou a anglickou "66", ukázala se varianta německé trasy jako časově a logisticky nejvýhodnější. K tomu se navíc naskytla možnost spojit německý úsek s belgickým, protože oba se nacházely poměrně blízko sebe.

Novou komplikací byla ztráta auta. Možná, že kdybych si vezl svého fiata na technickou kontrolu do Olomouce sám, nestalo se to. Ale na to už bylo pozdě. Punto byl po srážce s dalšími dvěma auty mimo provoz a bylo třeba se poohlédnout po nějakém jiném řešení. Hledání naštěstí netrvalo dlouho - kontaktoval jsem Petra, kamaráda z gymnázia, který dodal své auto a znalost francouzštiny. Rozdělili jsme si další úkoly při organizaci a začátkem srpna jsme byli připraveni na cestu.

Vyrazili jsme z Prahy za krásného letního počasí a za pár hodin už jsme si užívali německých dálnic. Zvolili jsme nejjednodušší trasu přes Magdeburg a Hannover. Cesta probíhala vcelku poklidně, z dálky jsme viděli panoramata řady měst, ale do žádného z nich jsme se blíže nedostali. Vzpomněl jsem si, kolikrát mi kamarádi vykládali o tom, kde všude byli a na závěr vyšlo najevo, že jeli po dálnici kolem. Nevím, jestli je to snahou člověka zapůsobit na své okolí dojmem zcestovalosti, každopádně já takovéto návštěvy měst z dálnice nepočítám.

Před Hannoverem jsme si užili svou první německou zácpu na dálnici - v sobotu v poledne to bylo docela překvapivé, ale časem jsme si na tuto německou realitu rychle zvykli. Naším prvním cílem bylo město Lemgo, ležící na trase "66", kde jsme si rezervovali místo v kempu. V Lemgo nás čekalo hned několik překvapení, z nichž ta první dvě nebyla zrovna příjemná. Přivítala nás paní Eva, provozní kempu v důchodovém věku a já si při komunikaci s ní uvědomil, že mé znalosti němčiny skutečně hodně upadly. Kombinací němčiny a angličtiny jsme se nakonec nějak dorozuměli. Člověk si myslí, že domácí potěší znalostí jejich jazyka a pak si připadá jako při zkoušení ve škole ve chvíli, kdy si zapomněl zopakovat slovíčka. "Máme přece ruce a nohy", reagovala paní Eva na mou klopotnou omluvu o rychlosti konverzace. To však můj pocit mírné trapnosti nezapudilo...

Kemp byl poloprázdný - několik obytných aut a přívěsů, stan jen jeden. Většinou to byli Holanďané a Němci, výjimkou byla jen jedna Angličanka, která projížděla Evropu osobním autem, přecpaným hromadou věcí. Po rozbalení našeho stanu jsem nevěděl, jestli se smát nebo brečet. Tuhle část příprav jsem nechal na Petrovi a asi to byla chyba. "Já mám stan, dva se tam vlezou v pohodě, většinu věcí si stejně budeme nechávat v autě", opakoval mi na našich schůzkách před odjezdem a já tomu nevěnoval více pozornosti. Asi jsem měl. Stan pro dva to byl, ale v pohodě bychom se tam vlezli možná v našich gymnaziálních letech (a to ani jeden z nás nebyl silnější postavy). Klasické "áčko" pro dva dospělé opravdu není ideální. Při stavbě jsme navíc zjistili, že nemáme dost stanových kolíků - čas pro českou vynalézavost a drzost. Několik pevných větviček z blízkého stromu to vyřešilo, igelit na stan připevněný kolíčky na prádlo a šňůrou z auta a o pozornost ostatních obyvatel kempu bylo postaráno. Zatímco Němci a Holanďané každé ráno a večer vytáhli stolky a židličky, aby si vychutnali svou snídani nebo dokonce grilování, my jsme se stravovali výhradně v autě. Ve stanu se totiž posadit nešlo a žádný nábytek jsme pochopitelně nevezli. Myslím, že podobné exoty z ČR, v Lemgo už dlouho neviděli. A to jsme ještě nevěděli, jak to bude vypadat v Belgii. Každopádně první večer a noc jsme zvládli a těšili na další zážitky.

A bylo na co se těšit. Hned při první procházce jsme byli příjemně překvapeni krásou centra Lemgo. Z průvodce jsme sice nějakou představu měli, ale naživo to vypadalo mnohem lépe. Řada měšťanských domů, často s typickým hrázděným zdivem a domovními znameními, kavárny a cukrárny s předzahrádkami na ulici zpříjemňovaly procházku historickým centrem.Lemgo leželo přímo na trase "66", ta probíhala kousek od samého centra a mířila odsud na východ do Barntrupu nebo na západ do Bielefeldu. My jsme se na druhý den rozhodli prozkoumat právě východní úsek "66", tzn. Lemgo-Barntrup.

Poklidné nedělní dopoledne se projevilo na silničním provozu i na ruchu v městečkách, kterými jsme projížděli. Snad jedině malé městečko Bega bylo o trochu živější - lidé mířili na mši do zdejšího kostela. My jsme se k nim nepřidali, ale prohlédli jsme si kostel zvenčí (novogotická stavba z konce 19. století) a posvačili v přilehlém parku. Za zády nám protékala říčka Bega, tím byl vysvětlen zvláštně znějící název celého místa. Průvodce v němčině zval k procházce údolím této řeky, kde byla vyhlášena chráněná oblast, ale nakonec jsme odolali a pokračovali do Barntrupu. Zajímavé bylo sledovat okolní krajinu. Projížděli jsme historickým regionem Lippe, krajinou s mírnými kopečky, loukami a poli, která působila v slunečném dopoledni příjemným dojmem. Do krajiny nenásilně zapadaly i vrtule větrných elektráren, pod nimiž se v klidu pásla stáda koní nebo krav. V duchu jsem si vzpomněl na lány fotovoltaických elektráren u nás na Moravě - tam už se žádný kůň nenapase...Holt, každý národ přistupuje k výrobě elektřiny a ke své krajině jinak. Ale to už jsme přijeli do Barntrupu.

Barntrup byl malé město a oproti Lemgo působil ještě ospalejším dojmem - co také čekat od nedělního dopoledne. Rozhodli jsme se nejdříve si prohlédnout město a až pak zamířit na konec německé silnice č. 66. Ostatně ten byl jen kousek za městem, takže nebyl důvod k velkému spěchu. Barntrup toho sliboval poměrně hodně k vidění (s ohledem na velikost města) - kromě evangelického kostela, katolického kostela sv. Petra a Pavla a zámku tu ještě byla řada hrázděných domů jako v Lemgo. V místním evangelickém kostele probíhala mše, takže jsme se vydali do zámeckého parku. Ten byl totiž přístupný veřejnosti, na rozdíl od samotného zámku (je v soukromém vlastnictví). Budova zámku byla ovšem zajímavá i při pohledu zvenčí - fasáda zdobená pozoruhodnými prvky, které napovídaly, že jde o ukázku místní variace na renesanci, tzv. Weserrenesanci (pojmenování dle řeky Wesery). K tomu dominantní rohové věže a vysoká kamenná zeď kolem celého pozemku, která ohrazovala park v anglickém stylu, s mnoha vzrostlými stromy. Je jasné, že původní majitelé mysleli i na obranu, zámek totiž byl postaven v 16. století, což pro německou oblast byl čas počínajících náboženských válek, který příliš klidu celému regionu nepřinesl. Nedaleko od kostela byla Untere Strasse - ulička, kterou lemovaly výhradně domy z hrázděného zdiva, s květináči v oknech. Bohužel, po zkušenosti s podobnými stavbami z Lemgo na mě místní domy zapůsobily trochu slabším dojmem. Také se ukázalo, že dnes už jsou požadavky na bydlení trochu jinde a tyto domy úplně neodpovídají potřebám současných majitelů. Antény a satelity na střechách historických domů, ulice obložená auty, to vše mi napovídalo, že minimálně otázku parkování by bylo třeba řešit. Na druhou stranu, ty domy stále fungovaly a žily, zatímco v Lemgo v nich byly většinou obchody, kavárny a sídla firem...Prohlídku Barntrupu jsme zakončili v místní cukrárně u hlavní silnice (šlo samozřejmě o tu s číslem 66). Na zmrzlinu jsem se necítil a vyrazil jsem vyfotit si ještě radnici. A pak už nastal čas věnovat se tématu cesty - vyrazit na konec německé silnice č. 66. Místo, kde měla německá "66" končit jsme našli lehce - křižovatka tvaru "T" se nedala minout. Tak tady to bylo - cesta dál vedla na Hammeln (známý díky pověsti o Krysaři) nebo Paderborn, k tomu benzinová pumpa a to bylo vše. Začal jsem fotit, nejdříve jen silnici, pak i ukazatele s označením čísla silnice. Úkol byl splněn, kolem poledne jsme měli dost času na to, vymyslet, co podniknout.

Nakonec zvítězila myšlenka na pěší výlet do okolí Barntrupu. Přece jen jsme sezením v autě strávili dost času, byl čas trochu se rozhýbat. Jako cíl jsme vybrali rozhlednu Saalberg na kopci nedaleko města. Bohužel, nebylo to tak jednoduché, jak to na první pohled vypadalo. Značeny byly pouze cyklostezky a i s knižním průvodcem v ruce jsme správnou cestu našli až na druhý pokus. Buď jsme přehlédli nějaké skryté turistické značky, nebo tu žádné prostě nebyly a všichni místní ví, kam jít. Co potom má ale dělat zahraniční nebo přespolní turista? Po cestě do prudkého kopce jsme nikoho nepotkali, až jsme začali znovu pochybovat o zvoleném směru. Konečně jsme se vyškrábali na horizont a za jednou ze zatáček jsme uviděli vytouženou kamennou rozhlednu. Ona to vlastně rozhledna ani nebyla - šlo o pozůstatek kamenného větrného mlýnu (také jej místní označují jako "Mühlenpott"). Vyhlídka byla volně přístupná a podle zanechaných odpadků bylo vidět, že se často stává místem různých akcí a schůzek. Z horního ochozu byl hezký kruhový výhled do okolí - nejenom do údolí pod námi, ale i na zvedající se zalesněné kopce Teutoburského lesa v pozadí. Cestou zpět jsme konečně narazili na pěší turisty - dvojice starších mužů si to rázovala svižným krokem nahoru. "Mahlzeit!", zahlaholili oba jako na povel. Zarazil jsem se a začal přemýšlet, jak reagovat. "Guten Tag", zamumlal jsem trochu nejistě. Tolik z němčiny ještě vím, že "Mahlzeit" se přeje v restauraci při servírování jídla. Navíc už bylo pokročilé odpoledne, takže ani čas tomuto přání příliš neodpovídal. Alespoň mě tak upozornili na absenci oběda, který jsme nějak v našem plánu pominuli. Až po návratu jsem to probíral s kamarádkou-lektorkou a dozvěděl se, že v některých částech Německa jde o regulérní pozdrav na ulici, hlavně přes dobu obědů a během odpoledne. Inu, tomu se říká - a to doslova - učit se za pochodu.

Druhý den ráno jsem se za zvuků místního Radia Lippe a tekoucí teplé vody postupně probíral k životu. Tahle noc nebyla jednoduchá. Včera po návratu z Barntrupu se nebe zatáhlo a v noci přišel déšť se silným větrem. Několikrát jsem se vzbudil, protože igelit na stanu moc nedržel a vítr si s ním hrál. Byl jsem nervozní, jestli náš provizorní přístřešek vydrží nápory větru. Ráno jsem se vysoukal ztuhlý ze spacáku, hlavou jsem přitom setřel kapky vody, které se na vnitřní stěně stanu během noci vysrážely. Při návratu z umývárny už zase svítilo slunce. Stan obstál v bouřlivé noci, jen dva kolíčky na prádlo povolily. Po drobných úpravách stanu a snídani v autě jsme vyrazili na zbylou část "66", úsek Lemgo-Bielefeld.

Jestliže včerejší jízda do Barntrupu byla projížďkou zvlněnou krajinou, v níž se střídala zemědělsky obdělávaná pole a pastviny se zalesněnými kopečky, směrem na Bielefeld se jednalo téměř výhradně o rovinu. Míjeli jsme jednotlivé vesnice a městečka, podél silnice souběžně s námi probíhala cyklostezka a při občasných zastávkách nás zvědavě okukovaly krávy, co se pásly na loukách. Během tohoto přesunu jsme se zastavili jen na dvou místech - v Lage a v Helpupu. Zatímco Helpup nás příliš nezaujal (vlastně jsme zastávku zde pojali jako vhodné místo k občerstvení), Lage zapůsobilo příjemným dojmem maloměsta. Hned kousek od hlavní cesty se nacházel Marktplatz, náměstí, kde se dříve konávaly trhy. Na jeho okraji stála místní radnice, zajímavá stavba s věžičkou pro hodiny. Kromě radnice byl další dominantou náměstí kostel sv. Jana (Marktkirche St. Johann), původně už z 10. století, později ale přestavěný do dnešní podoby. Zdánlivě šedivou fasádu oživovaly květináče v oknech a břečťan, pnoucí se po bočních stěnách. Odsud vedla pěší zóna, lemovaná řadou obchodů, cukráren a kaváren. V jedné z vedlejších uliček pak stál Bürgermeisterhaus, bývalý dům purkmistra-starosty, dnes upravený pro potřeby zdejší knihovny. Pěší zónou jsme se vrátili zpět k silnici 66, ale ještě předtím než jsme vyrazili dál, jsme chvíli poseděli na lavičce ve Friedensparku, oáze klidu a zeleně uprostřed Lage.

Mám rád příjezdy autem do velkých měst. Člověk si myslí, že jede nějakým malým městem, případně nějakým územím nikoho (často označovaném jako "průmyslová zóna") a vyhlíží ceduli s názvem města, protože vše je nějak spojeno s podobným sousedním městem. A ejhle, on to byl Burbank a tohle je Van Nuys...takže už jsme v Los Angeles. Tady v Evropě to přece jen nemá velikost amerických rozměrů, přesto lze zažít tuto zkušenost i na starém kontinentě. A Německo je docela dobrým příkladem. Je fakt, že Bielefeld nepatří k největším německým městům, přesto i tady je síť různě velkých městeček, nákupních a výrobních areálů k vidění. Navíc člověk má na tuto prohlídku dost času - ráno i odpoledne se na příjezdových cestách tvoří kolony a pak nezbývá nic jiného než zkoumat okolí silnice.

I my jsme měli při příjezdu do Bielefeldu to potěšení seznámit se takto s okolím "66". Naštěstí zdržení nebylo příliš velké a my mohli pokračovat v jízdě. Začátek "66" se v Bielefeldu nacházel kousek od samotného centra, takže bylo lepší zaparkovat trochu dál a zbytek dojít pěšky. Rozhodnutí to bylo dobré, protože jen několik bloků od místa, kde jsme nechali své auto, jsme narazili na dva důkazy, že i místní (alespoň někteří) si uvědomují, jaká silnice jejich městem prochází. Na fasádě jednoho z domů se skvělo graffiti motorkáře s notoricky známým sloganem "Get your kicks on Route 66". A aby toho nebylo málo, můžete si nechat vyzdobit tělo v salonu nazvaném "Tattoo 66". Tetování, vytvořené v tetovacím salonu, stojícím přímo na trase této silnice, to by určitě byla zajímavá vzpomínka každého fanouška "66". My jsme ale měli smůlu, ještě bylo zavřeno. Cesta pěšky podél silnice do centra nebyla rozhodně nudná, pod kopcem, jemuž vévodí pevnost Sparrenburg, stál krásný gotický kostel Neustadt Marienkirche, kde jsme se také zastavili. Strohost vnitřních prostor, typická pro gotiku, mi byla vždycky bližší než hýřivost a bohatost baroka. Dorazili jsme na velkou křižovatku, na jejím rohu stála moderní budova místní galerie Kunsthalle, za ní se otevíral zelený park s různými sochami přímo v prostoru. Posadili jsme se na lavičku, zkoumali mapu a porovnávali ji s cedulemi u silnice. Díky menším nedostatkům v číslování nebylo příliš jednoduché najít správný začátek německé "66". Nejdříve jsme si mysleli, že to bylo právě na křižovatce u Kunsthalle, ale nakonec jsme zjistili, že je to o pár stovek metrů dál. Konkrétně na křižovatce u podjezdu železniční trati a dálnice A2. Tady se stopa po německé silnici číslo 66 definitivně ztrácela a dále už směřovala jen nová silnice č. 61.

Tak jsme pokořili i německou "66"! Dojem z ní byl velmi dobrý, mě osobně jej kazila jen trochu zanedbaná příprava na kempování. Ale to byla naše chyba. Samotná cesta byla bez problémů - "66" opět spojovala zajímavá míst a v krásné krajině, která se navíc neobjevuje na titulních stranách cestovatelských časopisů.

Ve starém hanzovním městě

Lemgo bylo v pozdním středověku hospodářským centrem a nejvýznamnějším městem tehdejšího hrabství Lippe. Město bylo založeno kolem roku 1190 šlechticem Bernhardem II. z Lippe na křižovatce dvou obchodních cest. Hlavní náměstí (dnešní Marktplatz) a okolí radnice byly centrálním místem obchodu ve městě. Právě tady nabízeli kupci především kvalitní sukno a plátno, ale i další produkty z celého tehdejšího světa.

V roce 1295 bylo Lemgo poprvé zmíněno ve spolku tzv. hanzy. To byl zpočátku pojem označující společenství kupců v severozápadní Evropě a oblasti Baltského moře, zabývajících se dálkovým obchodem. Později se toto označení začalo užívat pro celá města, která se na tomto obchodu začala podílet, a to města nejenom přístavní nebo pobřežní, ale i ta ve vnitrozemí.

Kupci z Lemgo obchodovali nejčastěji právě s plátnem, suknem a přízí. Jejich obchodní vazby se táhly od Flander, Lübecku, přes dánské Visby, Stockholm a Finsko až do Novgorodu. Hojnost těchto kontaktů potvrzují četné nálezy mincí z Lemgo v oblasti Baltského a Severního moře. V roce 1916 udělil hrabě Leopold IV. z Lippe městu oficiální čestný titul "staré hanzovní město", jako určitou připomínku významu a velikosti Lemgo v minulosti.

I dnes má Lemgo ze své minulosti co nabídnout. V samotném centru stojí na Marktplatzu zachovalá budova radnice, nedaleko pak kostel sv. Mikuláše. V okolních ulicích jsou desítky středověkých hrázděných domů. V jednom z nich, tzv. Hexenbürgermeisterhaus, sídlí městské muzeum, které podrobně seznámí s dějinami města, včetně jejich temné kapitoly, období čarodějnických procesů v kraji.

A když už se člověk cítí přesycen historií a daty, může se projít několika parky. Ani tady však úplně historie nemizí - při procházce můžete narazit na zbytky městského opevnění nebo dojít až k mohutnému zámku Brake, v němž je k vidění expozice tzv. Weserrenesance.

Legenda z Teutoburského lesa

Nedaleko města Detmold, na vrcholu kopce Grotenburg, stojí monumentální pomník legendárnímu bojovníkovi z dávné germánské historie. Zpodobňuje muže v přilbici, opírajícího se o štít, s mečem pozvednutým k nebi ve vítězném gestu. Dívá se do dáli na hřbety kopců Teutoburského lesa, které se táhnou až k Bielefeldu. Jde o germánského náčelníka Arminia, který na počátku našeho letopočtu dokázal využít znalosti římské bojové taktiky, lesnatého terénu v okolí a rozdrtit tak hned tři římské legie. Šlo o nejslavnější vítězství Germánů a nejpotupnější porážku Říma v jeho dějinách. Arminius se záhy po své násilné smrti v roce 21 n. l. stal oblíbenou postavou různých legend, bájí a hrdinských eposů.

Tato obliba vyvrcholila v 19. století, období vypjatého nacionalismu, kdy se začalo v nově sjednocovaném Německu otevřeně mluvit o postavení pomníku náčelníku Hermannovi (tak zněla poněmčená varianta původního jména). Stavba sice započala už v roce 1838, ale byla často přerušována kvůli nedostatku financí. Postavením pomníku byl pověřen architekt Ernst von Bandel, pro něhož byla stavba pomníku životním snem a posláním. Teprve 16. srpna 1875 mohl císař Vilém I. slavnostně předat dokončený Hermannův pomník "celému německému lidu".

Hned po svém zpřístupnění veřejnosti se stal pomník u Detmoldu oblíbeným místem výletů lidí z blízkého i širokého okolí a postupem let se stal jakousi ikonou celého kraje. Celá konstrukce je složena ze dvou částí - podstavce, v němž je ukryto točité schodiště vedoucí na vyhlídkovou plošinu a samotné sochy Hermanna. Většina dnešních návštěvníků však pomník vnímá už jen jako zajímavě řešenou rozhlednu, z níž si lze vychutnat kruhový výhled na okolní lesy, blízké město Detmold, ale při dobré viditelnosti je možno zahlédnout i věž pevnosti Sparrenburg v Bielefeldu. S celkovou výškou 53 metrů je skutečně nepřehlédnutelnou dominantou kraje, a pokud pojedete po německé "66", rozhodně si tuto odbočku z trasy udělejte.