Česká republika - Ve stínu důlních věží

 Trasa: Příbram - Milín

 Délka: 9 km

Ale zpět k "66". Ta začíná hned na okraji Příbrami, na velkém kruhovém objezdu u rybníka Dolejší obora. Provoz je tu po většinu dne dost rušný, takže příliš času na rozhlížení nemám. Cesta vede dál do centra, kolem kostela sv. Jakuba ze 13. století se pomalu ploužím směrem ven z města. Za Příbramí se provoz uklidňuje, vozovka rozšiřuje a mám tak více času na sledování okolí. Občas se objevuje značka, připomínající každému, po jaké silnici právě jede. Podzim tu už pokročil, stromy jsou krásně zbarveny   a slunce začíná jen pomalu rozehřívat krajinu. Přede mnou se otevírají krásné delší rovné úseky silnice, krajina je zvlněná a nabízí hezké výhledy do dálky. Sem tam se objevují staré důlní věže, přece jen hornickou minulost popřít nelze. A právě tato lidská činnost tu má i jeden z nejděsivějších pomníků, které si lze představit. V katastru obce Lešetice, která leží jen pár desítek metrů od "66" se nachází Vojna - bývalý tábor pro politické vězně a další osoby, nepohodlné komunistickému režimu. Za tu odbočku z trasy to určitě stojí. Celý tábor obehnaný ostnatými dráty, strážní věže a staré baráky, vše člověka přivede do stísněné nálady. Dokonce ani slunce, modrá obloha a husté lesy okolo ke zlepšení tohoto pocitu příliš nepomáhají. Dnes je celý areál muzeem, pomalu se brouzdám za školním výletem a poslouchám výklad průvodce. Není to veselá připomínka části naší historie, ale rozhodně potřebná.

Vyjíždím z lesa a přes Lešetice se vracím na silnici "66". Už je to jen malý kousek do Milína, kde tahle moje cesta končí. Jsem na křižovatce u Milína - jedna silnice vede do vesnice, druhá k benzínové stanici a hotelu, rovně se dostanu zpět na hlavní tah z Prahy do Strakonic.

Udělám si ještě malou procházku Milínem. Zdejší kostel sv. Václava stojí na vršku a je z něj hezký výhled do kraje. I tady historie nepěkně zaúřadovala - v květnu 1945 se tu odehrály poslední boje 2. světové války na našem území (na tuto událost upozorňuje Památník vítězství v místní části Slivice). Zkrátka, na pár kilometrů silnice až příliš mnoho lidského utrpení a smutku. Na druhou stranu příjemný výlet do krásné krajiny, která má co nabídnout.

    Svatá Hora - nejznámější poutní místo

Na Svatou Horu jsem se těšil. Jedná se o zřejmě nejznámější poutní místo v celých Čechách a především o jedinečnou ukázku barokní architektury. Jak se však ukázalo, nevybral jsem si pro návštěvu úplně nejvhodnější období. Původně jsem chtěl ke kostelu, stojícímu na kopci nad Příbramí, vystoupat po téměř čtyři sta metrů dlouhém krytém schodišti, které zde vytvořil jeden z nejvýznamnějších stavitelů českého baroka Kilián Ignác Dienzenhofer. Bohužel, hned pod kopcem jsem zjistil, že celé schodiště je v rekonstrukci a tudíž nepřístupné. Nezbylo než dorazit na vrchol jinou cestou. Přestože i některé části hlavního areálu byly pod lešením, celkový dojem z návštěvy to nijak neumenšilo. Už ve 13. století tu byla postavena gotická kaple. Té ve 14. století věnoval pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic dřevěnou sošku Panny Marie, která podle pověsti měla zázračnou moc (dokázala varovat před blížícím se nebezpečím). Největší věhlas získala Svatá Hora v druhé polovině 17. století a v první polovině 18. století, kdy zde nastal také hlavní stavební rozmach. Vše souviselo s rozvojem mariánského kultu a nové vlny rekatolizace a přineslo vznik krásného poutního areálu v barokním slohu. V letech 1658-1675 byl postaven nový kostel se třemi kaplemi v průčelí, zvonkohrou a rezidenčním domem, vše dle návrhu architekta Carla Luraga. Na vstupní terase a na schodištích jsou pak rozmístěny desítky soch a váz s reliéfy českých madon. Nepřekvapí, že na sochařské a malířské výzdobě Svaté Hory se podílely nejvýznamnější osobnosti českého baroka - Jan Brokoff, Ondřej F. Quitainer, K. I. Dienzenhofer či Petr Brandl. I při dnešní návštěvě působí celý areál monumentálně a vznosně, jaký potom musel mít dojem z místa hluboce věřící člověk raného novověku?

    Po temných stopách minulosti

Odbočil jsem ze silnice č. 66, projel obcí Lešetice, po úzké asfaltové silnici jsem začal stoupat do kopce a brzy jsem vjel do lesa. I když jsem se řídil směrovými tabulemi v Lešeticích, cesta lesem mi připadala dlouhá. Ve chvíli, kdy jsem už vyhlížel vhodné místo k otočce a návratu, les se přede mnou rozestoupil, silnice se rozšířila a já zastavil auto na malém parkovišti před hlavní branou z ostnatého drátu. Byl jsem na místě, v památníku Vojna u Příbrami. Vypadalo to tu téměř idylicky - za zády hustý les, slunce jasně svítilo a modrá obloha nad hlavou. Do reality mě vrátil pohled na ostnatý plot, který obepínal bývalý tábor a hlavně nápis nad branou, který mi byl nějaký povědomý - "Prací ke svobodě". Hned vedle stála jedna ze strážních věží a za ní bylo široké prostranství s dalšími zachovalými budovami. Prošel jsem branou, vstoupil do návštěvnického centra a přidal se ke skupině středoškolských studentů, kteří se chystali s průvodcem na prohlídku. Počátky tábora Vojna (název byl odvozen od nedalekého kopce téhož jména) sahají do roku 1947, kdy zde vznikl zajatecký tábor pro německé válečné zajatce (fungoval až do roku 1949). Po komunistickém převratu v únoru 1948 bylo rozhodnuto vytvořit zde tábor nucených prací, jehož chovanci měli pracovat v dolech na uranovou rudu. Od roku 1951 byl tábor přeměněn na vězeňské zařízení pro politické vězně s oficiálním označením "Nápravně pracovní tábor Vojna". Byli sem umísťováni především lidé odsouzení na 10 a více let, nejčastěji za velezradu, vyzvědačství nebo pokus o nedovolené opuštění republiky. Kromě nich tu však byli i vězni s kriminální minulostí nebo odsouzení za obchodování na tzv. černém trhu. Počty vězňů postupně rostly a v roce 1956 dosáhl jejich počet neuvěřitelných 1 517 osob. V roce 1961 byl tábor zrušen a zbytek vězňů přemístěn do nedalekého tábora v Bytízu, areál pak využívala armáda. Dnes je zde památník, jehož součástí jsou i zachované budovy velitelství tábora, korekce, bunkr nebo ubytovací objekty. Vše doplňuje expozice o historii těžby uranu v Čechách.