Slovenská republika - Od Ipelu k Hronu

 Trasa: Šahy-Krupina-B. Bystrica-Brezno-Telgárt-Pusté Pole (Kežmarok-Tatr. Javorina)

Délka: 188 km (268 km)

(Pozn.: Krátce po mém návratu došlo k prodloužení slovenské "66". Nová trasa a celková délka jsou uvedeny v závorce)

Slovenská "66" nabídla zřejmě největší zážitek z cest, které jsem podnikl a zachytil v této knize. Byla z těch delších, i díky tomu si návštěvník mohl prohlédnout měnící se krajinou celkový ráz té které oblasti. Z mírné nížiny jižního Slovenska vedle do Štiavnických vrchů a dále na sever do podhůří Velké Fatry a Nízkých Tater, na své cestě spojovala řeky Ipel´a Hron a protínala řadu krásných a významných měst (Krupina, Banská Bystrica, Brezno...).

Na tuhle cestu jsme se dlouho chystali, vyrazili jsme na ni v dubnu, kdy se příroda probouzela ze zimního odpočinku a slunce začínalo konečně jarně hřát. Vzali jsme s sebou poprvé i našeho syna Víťu. Museli jsme sice kvůli tomuto devítiměsíčnímu cvrčkovi upravit denní harmonogram, ale nelitovali jsme tohoto rozhodnutí. I když hned první den cesty byl náročný a počasí nás trochu potrápilo. Zatímco na Moravě bylo pod mrakem, cestou na jih se obloha rozjasňovala a teplota stoupala. S prodlužující se jízdou začalo i v autě být teplo - klimatizaci jsme kvůli Víťovi pouštět nechtěli. Nezbylo nám nic jiného než zatnout zuby a vydržet až do Dudinců, kde jsme se měli večer ubytovat. Oproti původním předpokladům jsme do těchto lázní dorazili s asi hodinovým zpožděním (to bylo z velké části způsobenou jízdou v úseku Nitra-Vráble-Levice, kde jsme nemohli využít dálnici). Ale naštěstí vše dobře dopadlo a jarní podvečer jsme už tak mohli trávit na zahradě rodinného penzionu.

Druhý den nás Víťa probudil už v pět hodin ráno, takže jsme měli před sebou opravdu dlouhý a perný den. Vzhledem k počasí (předpověď slibovala až 20 stupňů Celsia, což se nakonec potvrdilo) a k únavě z předchozí cesty, jsme se rozhodli prozkoumat samotné Dudince. Jde o menší lázně, jejichž centrum je ale plné hotelů a penzionů, nabízejících hostům nejrůznější úrovně servisu. Prošli jsme se po promenádě a zavítali do lázeňského parku. Místní nás nejvíce upozorňovali na tzv. římské lázně - díry v travertinovém podloží, které údajně vyhloubili římští vojáci při svém pobytu zde. Na rozdíl ale od známé trenčínské skály se o nějakém kontaktu antického Říma s touto oblastí nedochovaly žádné konkrétní zprávy a vše tak zůstalo pouze v kategorii legend. V parku však bylo několik dalších zajímavých travertinových útvarů. Šlo o bývalé prameny, neaktivní už od třicátých let 20. století. Dnes už skály jen zvětrávají a pomalu zarůstají vegetací. Ono vůbec v Dudincích bude zřejmě v budoucnu problém s minerálními prameny. Oproti předchozím letům hodně zeslábly, některé se zcela ztratily, a ty, jež stále fungují, jsou velmi bedlivě a pozorně využívány výhradně k léčebným účelům. Během procházky jsme trochu pookřáli, Víťa u několika kolemjdoucích vzbudil zaslouženou pozornost, čehož jsme s Pavlínou využili k získání důležitých informací a tipů (které se ne vždy objevují v oficiálních prospektech).

Odpoledne jsme se vydali do blízké vesnice Brhlovce, kde se nacházelo muzeum skalních obydlí. Zapomněl jsem totiž uvést, že jižní část slovenské "66" nabízí ve své blízkosti naprosto ojedinělou podívanou. Jde o obydlí či úkryty vyhloubené do skal a vyskytující se ve zdejším kraji ve velké míře. Dokonce došlo i k rozčlenění jednotlivých typů, k usnadnění orientace (více informací viz rámeček). Tato skalní obydlí byla naším cílem i další den. Vyjeli jsme po "66" do vesnice Hontianské Tesáre, ležící severně od Dudinců. Domluvili jsme se předem s místními turisty, že se připojíme k jejich tradičnímu jarnímu výšlapu do skal. Na smluveném místě u vlakového nádraží jsme čekali dlouho marně, a proto jsme nakonec vyrazili sami směrem, kde jsme tušili cíl výpravy. Cesta byla čím dál horší a hrbolatější a brzy se změnila v polní cestu vedoucí napříč loukou. Víťa spokojeně usnul a my jsme se pomalu blížili ke skalní stěně, v níž už zdálky byly vidět zející otvory. Těsně na okraji lesa nás dohnala skupina turistů, na niž jsme předtím čekali. Řada z nich byla překvapena při pohledu na kočárek se spícím dítětem. Asi tu takovou výpravu nemívají často. My jsme ale byli rádi, že jsme se sešli, protože sami bychom se do těch skalních děr nedostali. Kočárek s Víťou zůstal dole a my se s Pavlínou vystřídali při průzkumu obydlí. Závěrečná část výstupu ke vchodu do nich byla možná jen s pomocí lana, což by bez ostatních lidí bylo pro nás nepřekonatelnou překážkou. Za tu námahu to určitě stálo. Největšímu zájmu návštěvníků se těší tzv. osmidierka, přístupná právě jen díky lanu. Po vyšplhání se člověk ocitl v jakési předsíni - velkém prostoru, z něhož se vstupovalo do dalších osmi děr (odtud tedy lidové pojmenování). Všechna tato místa působila dost zvláštně a tajemně. I když se o ně zajímali nejrůznější badatelé, vědci nebo pouzí nadšenci, do dnešní doby se nepodařilo přesvědčivě vysvětlit smysl vyhloubení těchto děr ve skále. Nejlogičtěji se samozřejmě jeví varianta obranná - jakási skrýš před nepřáteli. Nebo snad vše fungovalo jako skladiště zásob na horší časy? V úvahu připadá i možnost, že šlo o pohřebiště, i když tady je problém - chybí kosterní pozůstatky... Každopádně zajímavé místo a tyto nejasnosti mu přidávají na atraktivitě. Výstupy do dalších skalních děr (tzv. dvoj- a jednodierky) už byly jednodušší a proběhly za pozorného dohledu Víti, který se mezitím probudil a brzy se stal středem pozornosti. Na závěr vycházky jsme si ještě vyšlápli do blízké Tesárské rokliny, přírodní památky s nejvyšším stupněm ochrany. Za těchto příznivých podmínek byl terén schůdný, horší by bylo sem vyrazit po vydatném dešti. Vymleté břehy koryta dokazovaly, že v takovém případě se tady může člověk slušně zapotit. A pak už jsme se vydali podél skal a přes louku zpátky k nádraží. Únava už byla cítit, skupina se rozdělila na hloučky a zůstal tak prostor na rozhovor o všem možném. Krása jarní přírody trochu kontrastovala se slovy jejích obyvatel - nedostatek pracovních příležitostí, nižší výdělky v porovnání se západním koutem Slovenska a obecně nezájem ze strany státu takovou situaci řešit, natož vylepšit. Nakonec jsme se ale na nádraží rozloučili s úsměvem, Víťa si naposledy pohladil švýcarského salašnického psa, který nás celou cestu doprovázel, a vyrazili jsme zpět do Dudinců.

Počasí bylo pořád příjemné, tak jsem Pavlínu s Víťou nechal odpočívat a vyjel sám směrem na jih. Chtěl jsem projet zbývající kus "66" do pohraničního města Šahy. Bylo to vcelku kousek, provoz na silnici mírný a dlouhé rovné úseky "66" přede mnou sváděly ke zkoumání okolní krajiny. Při jízdě touto rovinou si nešlo nevšimnout dvojjazyčných názvů vesnic - cedule ve slovenštině a maďarštině jsou v této části Slovenska samozřejmostí. Dorazil jsem do Šah na sklonku odpoledne - poměrně široké náměstí s výraznou budovu radnice a za zatáčkou řeka Ipel´, na jejímž břehu právě probíhala pouť s kolotoči a dalšími atrakcemi. Prošel jsem se po mostě a sledoval Ipel´, který se poměrně rychle valil pode mnou. Pár stovek metrů za mostem už ale byla hranice - silueta budovy pohraniční kontroly, dnes pozbývající svého někdejšího účelu a vedle ní restaurace s názvem "Route 77". Zastavil jsem na parkovišti, protože tady začínala slovenská "66". Udělal jsem potřebné fotografie a chvíli přemýšlel, jestli nezajít i dovnitř restaurace. Padající soumrak však rozhodl za mě - od této chvíle už byla cesta po "66" možná jen na sever.

Na sever to znamenalo přesunout se do Banské Bystrice, jednoho z nejvýznamnějších měst na Slovensku. Po ranním balení věcí, což byla pravidelně nejnáročnější část jakéhokoliv přesunu, jsme tedy vyrazili. Z Dudinců jsme se vydali přes Hontianské Tesáre směrem na Krupinu. Mohli jsme si tak znovu z dálky prohlédnout díry ve skalách, které jsme navštívili předchozího dne. Ještě před příjezdem do Krupiny jsme se rozhodli udělat malou odbočku stranou hlavní cesty a zavítat do Bzovíku, malé obce, na jejímž okraji stál opevněný klášter. Už při příjezdu tuto stavbu nešlo přehlédnout. Se svými rohovými věžemi a vysokými zdmi působil klášter opravdu impozantním dojmem (více o historii kláštera ve zvláštním rámečku). Bohužel, návštěva nebyla bez komplikací. Zastavil jsem auto na okraji příjezdové cesty, dál jet nebylo možné, protože před klášterem pracovala skupina místních technických služeb, jejíž hlavní část tvořili Romové. Šel jsem napřed, abych zjistil, jestli je areál kláštera vůbec přístupný. Ženy, hrabající trávu si mě trochu nedůvěřivě prohlížely a nakonec mě poslali za "šéfem", korpulentním Romem, sedícím v kabině traktoru. "Klášter je přístupný...ale jen na vlastní nebezpečí, obec za nic neručí, když se ti tam něco stane," ustaraně odpověděl, ale mě to stačilo. Čekal jsem na Pavlínu a Víťu u mostu přes příkop, když se ke mně nenápadně přitočil jeden Rom s lopatou v ruce. "Nemáš cigaretu?," neztrácel zbytečně čas. "Nemám, já nekouřím, bohužel," odpověděl jsem. "Tak to máš problém," zareagoval hlasem, v kterém jsem rozeznal určitý výhružný tón. Znervózněl jsem, zvláště když jsem si všiml, že zbytek skupiny se přesunuje stranou a my dva tak zůstali trochu o samotě. Do toho se navíc přiblížila Pavlína s Víťou v kočárku. "Ti jsou tady s tebou?," zeptal se zbytečně můj nechtěný společník. Než jsem stihl vymyslet nějakou rozumnou odpověď, která by nás dostala z počínající nepříjemné situace, přišlo řešení samo. Doslova jako "deus ex machina" se zpoza rohu objevil "šéf", teď už pěšky, bez traktoru. "Fero, kde se zase flákáš, tebe aby člověk pořád do práce honil. Pohni se a pojď nám sem pomoct!" rozkřikl se na svého podřízeného. Ten se jenom velmi neochotně vydal k němu a přes rameno jsem zaslechl úryvek nějakých nadávek a poznámek o štěstí...No, první mírně nepříjemná situace byla za námi, Pavlíně jsem radši nic neříkal a společně jsme přešli most. Nutno přiznat, že původní nadšení z pohledu na klášter hodně opadlo ve chvíli, kdy jsme vstoupili na travnaté nádvoří. Zvláště pro člověka znalého historie to byl pohled trochu smutný. Původní stavba v průběhu staletí zchátrala a dnes zůstala v troskách. To nebylo nic překvapivého - více nás zarazily moderní zásahy do částí stavby. Betonové podlahy a schodiště, sloupy a panelové překlady, vše působilo dost násilně ve zbytcích historického zdiva. Na druhou stranu tak byly přístupné i horní ochozy hradeb, kam vyrazila Pavlína obhlídku. Já jsem zůstal dole s kočárkem, Víťa brzy usnul. Pracovní skupina už zmizela, hluk utichl a my zůstali v celím areálu sami. Jediným zvukem, který rušil ticho, bylo pískání poštolek, které měly v jedné z věží své hnízdo. Po půlhodině se Víťa probudil a po svačině jsme se vrátili k autu a vyrazili dál, do Krupiny.

Minout tohle město vlastně ani nejde. "66" prochází samým centrem Krupiny, dokonce i přes hlavní náměstí. Nutno podotknout, že tím hodně utrpěla atmosféra celého města. Provoz je ve všední den poměrně silný. V infocentru nám paní doporučila ideální nekuřáckou restauraci pro oběd s malým dítětem. Bohužel, zapomněl dodat, že servírka zřejmě nebyla příliš zvyklá na větší množství klientů. Svou špatnou náladu a neochotu ani neskrývala, ale pomocí několika asertivních metod jsme vše zvládli a Víťa si oběd dokonce i užil. S trochou nadsázky by se dalo říct, že čím je pro Paříž Eiffelovka a pro Řím Koloseum, tím je pro Krupinu Vartovka. Jde o osaměle stojící věž na kopci nad městem, která je viditelná už zdálky. Cesta k ní nebyla jednoduchá - ulice stoupala, silnice se klikatila a Víťa znovu spokojeně usnul. Takže k Vartovce jsem vyrazil sám. Překonal jsem silný protivítr, vyhnul se volně pobíhajícímu psu a už jsem stál pod Vartovkou. Kamenná věž s dřevěným ochozem, na nějž vedly příkré dřevěné schůdky. Dříve sloužila jako strážní věž a hlídka měla za úkol upozornit na blížící se nepřátelskou armádu, v té době především tureckou. Dnes slouží přirozeně už jen k turistickým účelům, hlavně jako ideální místo k vyhlídce. A výhled byl skutečně krásný - Krupina, která se už v roce 1244 stala svobodným královským městem, ležela přímo pode mnou, silnice 66 se táhla na jih jako asfaltová nit a na západě se zvedaly Štiavnické vrchy, jimž dominoval nejvyšší vrchol Sitno (1 009 m. n. m.). Pak už jsem seběhl dolů k autu a vyrazili jsme dál. Bylo už odpoledne a my jsme před sebou měli ještě hodně kilometrů. Vyjeli jsme z Krupiny na sever, směrem na Zvolen. Silnice i tady probíhala údolím, sevřeným ze západu Štiavnickými vrchy a z východu méně známým pohořím Javorie. Za krátkou chvíli jsme byli ve Zvolenu, ale zastávkou jsme se nezdržovali. Ve Zvolenu jsme byli již několikrát předtím a navíc "66" procházela jen jižním okrajem města, brzy se odpojila a znovu směřovala na sever, do Banské Bystrice. Silueta zvolenského zámku, zanikající mezi paneláky a komíny, brzy zůstala za našimi zády. Před námi se naopak otevřel pohled na Velkou Fatru, s dosud zasněženými vrcholy. Nebe se zatáhlo a do Banské Bystrice jsme dorazili uprostřed přeháňky, dešťové se sněhem. Penzion, kde jsme měli rezervovaný pokoj, jsme našli rychle, ubytovali se a záhy šli spát, přece jen toho bylo na jeden den dost.

Banská Bystrica bylo město, na které jsem se těšil. Měl jsem na ně hezké vzpomínky, i když by se tomu mohl někdo divit. Před několika lety jsme totiž s Pavlínou trávili pravidelně dovolenou v Kremnici. Vše podstatné jsme už viděli, tak jsme začali podnikat pěší túry do přírody v okolí. A jednoho dne jsme vyrazili na túru z Kremnice právě do Banské Bystrice. Vždyť to bylo vlastně za kopcem - aspoň tak se to zdálo při pohledu do mapy. Ovšem už při stoupání na hřeben za Kremnicou jsme svůj omyl pochopili. Bylo parné srpnové dopoledne, ve stínu lesa se vzduch téměř nehnul a my stěží lapali po dechu. Nakonec jsme vše překonali a dorazili do obce Malachov, odkud nás autobus MHD dovezl do blízké Banské Bystrice. Přes všechnu únavu a vyčerpání se nám tehdy cesta líbila - prohlédli jsme si historické centrum, památník SNP (i s vojenským letadlem před vchodem) a stihli i pozdní oběd na předzahrádce na náměstí. S těmito vzpomínkami jsme tedy vyrazili do centra tentokrát. Podmínky však byly odlišné - slunce sice už znovu svítilo, ale na kopcích nad městem stále ležel sníh. A přitom u oběda jsme seděli ve stínu rozkvétajících magnolií, které jakoby chtěly každého přesvědčit, že jaro už opravdu dorazilo i do Banské Bystrice. Město se jinak příliš od naší poslední návštěvy nezměnilo. Tentokrát jsme ale měli více sil a času na prohlídku - prošli jsme se po břehu Hronu a několikrát se propletli sítí ulici v blízkosti hlavního náměstí. Když jsme se druhý den ráno vydávali na další cestu, odjížděl jsem s pocitem, že se mi atmosféra tohoto města opravdu líbí.

Profil krajiny na "66" za Banskou Bystricou se opět změnil. Údolí, kterým silnice vedla, jakoby se zúžilo a kopce a hory po obou stranách se zdály blíže (z jihu to byly Veporské vrchy, ze severu pak podhůří Nízkých Tater). Kromě přírody (která to ovšem svou krásou plně vynahrazuje) toho cestou k vidění moc nebylo. "66" vedla většinou mimo města a jejich centra takže pokud jsme se nechtěli příliš zdržovat, nezbývalo než se spokojit s prohlídkou panoramat jednotlivých měst a vesnic. Takovým případem byl i hrad Slovenská Lupča, který působil velmi upraveným dojmem. Až by to člověka lákalo udělat odbočku a jít na prohlídku. Naštěstí jsme si předem zjistili, že hrad byl během naší cesty uzavřený z důvodu rekonstrukce. Tak snad příště...

O dost smutnější pocity v návštěvníkovi dokáže vyvolat zastávka v Nemecké. Sochu ženy, klečící, v zoufalství s nataženýma rukama hledící k nebi, jsem si pamatoval ještě z učebnic dějepisu na základní škole. I když Slovenské národní povstání v této oblasti přineslo s sebou řadu hrůzných momentů, události v Nemecké byly přece jen mimořádné. V průběhu ledna 1945 ve zdejší vápence bylo popraveno bez soudu okolo 900 osob různých národností, většinou šlo o vězně, internované ve věznici v Banské Bystrici. Tyto popravy prováděli příslušníci německého Einsatzkommanda 14, strážní službu v okolí areálu vápenky však plnil Pohotovostní oddíl Hlinkovy gardy z Nového Mesta nad Váhom. Jsou doloženy informace, že se na popravách někteří členové tohoto oddílu také podíleli, což jen dokresluje tragičnost celé události. Těla popravených byla pak házena do pece na pálení vápna, jejíž silueta je vidět už při příchodu k památníku. Bohužel je nutno přiznat, že současný stav památníku a hlavně jeho bezprostřední okolí není příliš dobrý. Zastavil jsem na parkovišti u motorestu a musel jsem se k památníku pěšky vrátit. Cesta vedla špinavým a neudržovaným podchodem pod silnicí č. 66. Též samotné prostranství před vstupem do památníku působilo dost chladně a neosobně. Vybetonovaný prostor, do něj zasazeno několik laviček z betonu a dřeva, vše tak trochu ošuntělé a zanedbané. Prošel jsem se ještě ke známé soše zoufalé ženy, udělal několik fotek a vyrazil na rychlou prohlídku památníku. Na zpáteční cestě k autu jsem raději přeběhl hlavní silnici (další průchod podchodem jsem si odpustil) a připojil se k Pavlíně a Víťovi, kteří mezitím úspěšně posvačili.

Z Nemecké jsme pak rychle dojeli do Brezna. Ale ještě předtím jsme po "66" projeli městem Podbrezová. Tohle město jsem znal díky dvěma věcem - první byl fotbalový klub, který v té době hrál první slovenskou ligu (zajímavé bylo, že ji tehdy hrál na hřišti v Brezně). Druhou byla existence místních železáren, hlavního sponzora zmíněného klubu a největšího zaměstnavatele v celém okolí. Kromě podpory fotbalu jsou železárny vlastníkem hradu ve Slovenské Lupči, který díky nim byl rekonstruován. Snad i z toho důvodu jsem jim byl ochoten odpustit rozhodně nejošklivější úsek slovenské "66" - průjezd v blízkosti části areálu továrny, ze samotného města nebylo prakticky nic vidět. O samotném Breznu jsem měl trochu jiné představy - centrum regionu, historické i administrativní. Ani tady ale nebylo vše tak, jak jsem si představoval a jak psali v různých průvodcích. "66" nás přivedla do centra města, přes náměstí M. R. Štefánika mířila dál na severovýchod, ve směru na Helpu a Telgárt. My jsme se ubytovali v penzionu na rohu náměstí. Náš apartmán byl opravdu rozlehlý, to už se nedalo říct o parkovišti ve dvoře, manévrování s autem bylo skutečně zkouškou řidičských schopností. Na vše dohlížel moudrým zrakem Ladislav Chudík, který ke své fotografii na zdi připojil poděkování pracovníkům penzionu za bezchybné služby. Když jsem fotografii míjel, propocený z náročného parkování auta, říkal jsem si, že pan Chudík se asi při své návštěvě tímto nezdržoval. Ale zpět k městu. Během slunečného odpoledne jsme prošli náměstí a blízké ulice v jeho okolí a pochopili, že jsme poznali vše důležité. Na zmíněném náměstí upoutala mou pozornost osamocené stojící zvonice z roku 1830, na druhé straně silnice pak kostel Nanebevzetí Panny Marie a regionální muzeum, které mělo sídlo v nejstarším měšťanském domě č. p. 13 (pocházel až z 15. století). Za kostelem park, obchodní dům v rohu, restaurace a kavárny v přízemí domů okolo náměstí, to bylo vše. Podle informační tabule jsme vyrazili na návštěvu synagogy. Nevím, kde se stala chyba, ale synagoga byla zavřená a působila dost zdevastovaným dojmem. Historickou mandlovnu jsme na uvedené adrese nenašli vůbec. Trošku zaražení jsme se pomalu vraceli k penzionu. Opravdu pomalu, protože jízda s kočárkem byla také slušnou dávkou posilování. V některých ulicích totiž chodníky opravily snad opravdu po poslední válce. Díry, výmoly, celé úseky bez dláždění, to vše měnilo projížďku ve zkoušku fyzických sil.

Další den ráno jsme vyjeli na poslední etapu cesty. Chtěli jsme dojet z Brezna, přes Helpu a Telgárt na křižovatku u Pustého Pole, místo, kde slovenská silnice č. 66 končila. Během tohoto dne jsme si trochu nevýrazný dojem z Brezna vylepšili. Opět vše napravila slovenská krajina, kterou silnice vedla. Dlouhou dobu nám dělala společnost i železniční trať a řeka Hron. Byli jsme v podhůří Nízkých Tater, slunce sice opět svítilo, ale přesto zůstávalo chladno. Na okrajích luk, kam sahal stín stromů, byly ještě závěje sněhu. Projížděli jsme různě velké vesnice - Pohorelá, Valkovňa, Helpa...V té jsme se zastavili déle, byl čas na oběd pro Víťu a následný spánek na čerstvém vzduchu. Nevím, jestli šlo o stejnou Helpu, o jaké se zpívá v lidové písničce, každopádně to byla hezká vesnice. Řada dřevěných chalup, na kopci kostel, k tomu rychle tekoucí potok s množstvím vody z tajícího sněhu v okolních kopcích. Na trase už pak zbývalo dojet pouze do Telgártu. Ještě před vesnicí jsme uviděli na louce shluk dřevěných domků a chatrčí, kolem jen udusaná hlína a skupinky dětí a dospělých, postávajících okolo. To je kolorit zdejší oblasti, o kterém v Čechách jen slýcháme nebo čteme reportáže v novinách. Ale tady to je realita. Romská komunita je zde velmi početná, před každou z vesnic je osamoceně stojící osada, ve větších městech jsou části, ve kterých bydlí jen Romové. Například v Brezně byla tato romská část kousek od náměstí. Tady na venkově to vyřešili prostě jinak.

Telgárt, to byla další smutná kapitola slovenských dějin. Po SNP Němci obec vypálili a Telgárt se tak stal symbolem válečných útrap. Po válce došlo k obnově, dnes už do Telgártu jezdí kromě fanoušků "66" i nadšenci vlakoví. Za obcí totiž stojí vysoké železniční viadukty, cenné technické památky, které jsou viditelné i ze silnice. My jsme kromě těchto staveb chtěli vidět i kousek přírody. Na louce za Telgártem stál nenápadný dřevěný altánek - zde pramení Hron, jedna z největších slovenských řek. Odsud jsme řadou zatáček vystoupali na vrchol kopce, odkud se nám naskytl krásný výhled na Královu holu (1 946 m. n. m.) asi nejpopulárnější horu na Slovensku. Právě pod jejím úpatím pramení významné slovenské řeky. - kromě Hronu, také Hnilec a Hornád. Nemusím dodávat, že i tam na vršku kopce byla sněhově pokrývka. To už byl úplný konec silnice č. 66 - ta končila na křižovatce nedaleko Pustého Pole. Odtud už vedla dál jen silnice č. 67. V nadmořské výšce přes 900 m. n. m. tak končila tato etapa. Popularitu této silnice nám potvrdila i značka s nápisem "Slovak Route 66", každý rok tu příznivci ze Slovenska i Čech končí svou tradiční jízdu. I my jsme tu naši cestu ukončili a vrátili se pomalu do Brezna.

A jaký tedy byl celkový dojem ze slovenské "66"? Je to dlouhá a velmi hezká cesta. Z jihu až skoro na sever Slovenska, od teplých nížin až do hor. Zajímavá a krásná města s bohatou historií, ale i malé vesnice s krásnou přírodou kolem. Tato "66" by se dala projet za jeden den nebo víkend, ale myslím, že by to byla škoda. Rozhodně stojí za to se vrátit, protože pořad je co objevovat i v blízkosti celé trasy.

               Bzovík - klášter i vojenská pevnost

Vyjeli jsme z lesa a najednou se nám naskytl opravdu velkolepý pohled. Na vršku nad vesnicí Bzovík stály vysoké hradby, doplněné v každém rohu o mohutné věže. Už okolo roku 1130 zde založili klášter, cisterciáky záhy vystřídali premonstráti. Zpočátku šlo o vcelku běžný klášter, ale jak majetek řadových bratří rostl, dostal se Bzovík do centra zájmu nejrůznějších vojenských výprav. V průběhu jedné ze svých "spanilých jízd" jej přepadli také husité, vyrabovali klášter a rozehnali mnichy. Tím ale problémy neskončily, po bitvě u Moháče (1526) vzrostlo nebezpečí tureckých nájezdů do této oblasti. Bzovícký klášter byl sekularizován, mniši museli odejít a celý areál se dostal do rukou šlechtice Sigmunda Balassyho, jenž nechal celý objekt přestavět do podoby pevnosti. Nechal postavit obrannou hradbu (stojící dodnes), s rohovými věžemi, vše doplnil vodní příkop s padacím mostem. Původní kostel nechat zbourat, ponechal pouze kapli a na uvolněném místě postavil renesanční zámek, čímž proměna kláštera na opevněné šlechtické sídlo byla dovršena. Přesto tato pevnost neodolala útokům a po povstání Imricha Thökölyho byla značně poškozena a na konci 17. století vrácena zpět do rukou církve. Přes všechny snahy areál chátral - až v 70. letech minulého století došlo k zásadní rekonstrukci, při níž byla obnovena obranná zeď včetně rohových věží a bývalé sakristie. Ostatní objekty však definitivně zmizely, zůstaly jen obrysy základů budov (včetně bývalého klášterního kostela). Je otázkou, jak bude pokračovat příběh tohoto místa v budoucnosti, každopádně se vyplatí malou odbočku z "66" udělat a prohlédnout si tento klášter-pevnost.

               Opevněné a dřevěné kostely na trase "66"

Okolí Banské Bystrice nenabízí pouze vzpomínky na Slovenské národní povstání. Na své si zde přijdou i milovníci starší historie či architektury. Typickým příkladem jsou opevněné kostely v Čeríně nebo Zolné, malých obcích, skrytých v kopcích jižně od Banské Bystrice. Výjimečnou záležitostí je pak dřevěný evangelický kostel v Hronseku, památka zapsaná na seznamu UNESCO. Jedním z pěti vchodů vcházíme a ocitáme se přímo před oltářem. Ten je společně s kazatelnou a varhany ukázkou barokního umění - navíc je jedinečný tím, že se během roku mění obrazy nad ním visící. Podle toho, jaký svátek se blíží nebo právě slaví, mění se i obrazy. Ty pochází ze 70. let 18. století, jsou dílem mistra Samuela Mialoviče a je jich celkem šest. V letech 1725-1726, kdy byl kostel vystavěn, bylo na jeho stavbu použito smrkové a dubové dřevo. V rozích kostela jsou strmé schůdky na chór. Za ta staletí už tudy prošly tisíce lidí. Díky uspořádání lavic na chóru měli věřící přehled o dění pod sebou a nepřekáželi si navzájem ve výhledu. Navíc tím byl maximálně využit prostor, a tak je kapacita kostela v Hronseku až 1100 míst. Zajímavé je také prostranství před kostelem - okolo stojí mohutné lípy, které zde byly zasazeny, aby z půdy čerpaly vláhu a vysušovaly okolí (kostel byl totiž postaven na velmi podmáčeném podloží). V jejich stínu stojí dřevěná zvonice, která vznikla ve stejné době jako kostel a těší se stejnému zájmu návštěvníků, kteří sem míří z celého Slovenska i zahraničí.

              Ve slovenské Kapadocii

Snad se na mne nebude nikdo z místních zlobit, ale myslím, že region Hont nepatří k příliš známým oblastem Slovenska. Nachází se na území Nitranského a Banskobystrického kraje, na jihu končí u maďarských hranic a na severu jej ohraničují Štiavnické vrchy. Je to krásný a poklidný kraj, s poměrně řídkým osídlením, ale o to přívětivější krajinou. Kromě jiných turistických lákadel, tu jsou k vidění pozoruhodné skalní útvary, které této oblasti vysloužily další přezdívku - "slovenská Kapadocie". Stejně jako v Turecku i na území Hontu můžete obdivovat nejrůznější formy skalních obydlí, vzniklých většinou lidskou činností. Místní je nazývají rozličně, podle jejich významu a využití. Nejzajímavější jsou rozhodně tzv. dúpänce (do češtiny lze přeložit jako doupata, brlohy či nory). Slovenská "66" prochází přímo obcí Hontianské Tesáre, v jejímž katastru lze navštívit nejznámější ukázku těchto útvarů, jejichž význam a funkce stále není příliš vyjasněna. Pak jsou tu skalní obydlí, záměrně budované prostory v příznivém skalním podloží, nejčastěji sloužící jako hospodářské a skladové komory v zadních traktech domů. V letních měsících mohly být také využívány jako kuchyně nebo jídelny, skýtající příjemný chládek a stín. Zajímavé je, že často tyto prostory byly využívány do dob vcelku nedávných (běžně i v druhé polovině 20. století). Typickou ukázku skalních obydlí můžete vidět v Brhlovcích, kde se nachází expozice Tekovského muzea. "Lochy" jsou posledním typem člověkem vyhloubených skalních dutin. Jsou to vlastně sklady, vytesané do horninového masivu, dnes nejčastěji využívané jako vinné sklepy. Jsou také nejrozšířenějším typem, zastoupeným po celém území Hontu (např. v Hontianských Moravcích - lokalitě Mačkáš, v Teranech, Dvorníkách...). Stačí si tak jen vybrat z bohaté nabídky, stanovit trasu a vyrazit za krásami tohoto kouzelného koutu Slovenska.