Původně jsem už v tomto roce nechtěl nikam jet, ale jak se podzim protahoval a dny krátily, uvědomil jsem si, že musím plynoucí všednodennost hodit za hlavu a vydat se znovu na cestu.

Během několika listopadových dnů jsem zorganizoval cestu do Francie. V tu chvíli se tato varianta jevila jako nejjednodušší - časově i finančně. Domluvil jsem se zase s Petrem. Tentokrát jsme na stan nespoléhali, rezervovali si noclehy v hotelu a vyrazili jeho autem směr Alsasko.

Chvíli ve mně hlodaly pochyby o vhodnosti data odjezdu - pátek 13. 11. Zarazil i Petra, ale ve finále jsme tomu nepřikládali váhu. Cesta přes Německo proběhla bez problémů. Až v samotném Mulhouse - kde začínala námi hledaná silnice 66 - při hledání hotelu, jsme začali bloudit. Byl už podvečer, začínalo se šeřit a bez podrobné mapy to nemělo cenu. Konečně jsme na vlakovém nádraží v jedné půjčovně aut získali mapu a dorazili k cíli. Byl nejvyšší čas - únava pokročila a my bez zbytečných prodlev zalehli do postele. Usínal jsem s menšími rozpaky - špatná orientace bez mapy mi trochu vadila, obzvlášť když jsem tuto cestu zcela organizoval já. A hned první den taková zbytečná komplikace...

Náš plán spočíval v absolvování trasy Mulhouse-Remiremont, obě města spojovala silnice č. 66. Toto putování jsme se rozhodli odstartovat v Mulhouse (někdy se v literatuře objevuje i český výraz Mylhúzy), jednom z center francouzského Alsaska. Vzbudili jsme se poměrně brzy a po snídani vyrazili do ulic. Ty byly ještě pusté a prázdné, všichni se očividně v sobotu probouzeli pomaleji. Nám to nevadilo - s mapou v ruce jsme začali prozkoumávat historické centrum. To bylo poměrně malé a přehledné. Hlavní náměstí jsme prozatím nechali stranou a střídavě jsme procházeli hlavní bulváry, směřující k budově nádraží. Železnice hraje v Mulhouse významnou roli - ve městě je největší železniční muzeum v Evropě a zastavuje tu také na své cestě legendární TGV. Chvíli jsem uvažoval o možnosti počkat na nádraží, dokud tato souprava nepřijede a prohlédnout si ji na vlastní oči. Pak jsme ale raději dali přednost další procházce městem. Nádraží i s příjemným parkem před ním jsme nechali za zády a vrátili se na náměstí. Cestou jsme obdivovali některé rozlehlé domy, často i s malovanými nebo sgrafitovými fasádami. Město se už probouzelo a na náměstí panoval čilý ruch. Z části to způsobili dělníci, kteří stavěli dřevěné stánky na blížící se vánoční trhy a z části skupina svatebčanů, která čekala před radnicí na začátek obřadu. Ani z jednoho jsem neměl příliš radost. Stánky byly rozmístěny po celém náměstí a bránily tak fotografování místní katedrály. Trhy navíc ještě nebyly v běhu, takže jsme z nich neměli ani v tomto ohledu žádný užitek. A svatba zase znemožňovala prohlídku radnice, se kterou jsem ve svých plánech předběžně počítal. Musel jsem se tedy spokojit pouze s prohlídkou exteriéru - na to, jak velké město Mulhouse je (oficiální údaje uvádí lehce nad 100 tisíc obyvatel), působila zdejší radnice poměrně malým dojmem. Ale přehlédnout ji nelze. Na světle červené fasádě je bohatá dekorativní výmalba, jak figurální tak ornamentální. Poté jsme se prodrali shlukem stánků ke vchodu do katedrály. Ta je zasvěcena sv. Ettienovi a je převážně postavena v gotickém slohu. Uvnitř byl klid a ticho, tak jak člověk od kostela očekává. I tady však čekalo překvapení - celým vnitřním prostorem chrámu byly napnuty bílé stuhy, které působily, jakoby je tu někdo narýsoval podle přesného plánu. Po prvotním údivu jsem si na francouzsky psaném letáku (jak jinak) u vchodu přeložil, že se jedná o slavnostní vánoční výzdobu, současně však o jakousi reklamní prezentaci firmy, která tyto stuhy vyráběla z recyklovaného odpadu. No vida, o důvod víc třídit odpadky. Vystoupal jsem na kůr - kamenné schody prošlapaly zjevně už generace přede mnou, ochoz nahoře působil také dost opotřebovaným a sešlým dojmem. Opatrně jsem tudy procházel a zblízka si prohlížel okna s barevnými vitrážemi se starozákonními motivy. Dopolední slunce už bylo dost vysoko, jeho paprsky pronikaly přes barevná sklíčka do kostela a na stěnách se objevovaly krásné barevné obrazce. Vše působilo kouzelným dojmem. Jak to asi muselo působit na často nevzdělaného prostého věřícího člověka ve středověku?

Z filozofických, možná až mystických úvah mě vytrhl Petr, který mi připomněl, že se blíží čas oběda. Vyšli jsme z kostela a začali hledat nějakou vhodnou restauraci, kde bychom poobědvali. Při pohledu na vyvěšené jídelní lístky, jsme se shodli - jako správní ctitelé Šimka a Grosmanna, že ceny až příliš připomínají drahotu. Každopádně sešlo z mého plánu ochutnat nějakou místní specialitu. Nakonec nás zachránila sympatická restaurace kousek od náměstí - mladá Arabka, mluvící opět pouze francouzsky nám přinesla špagety a hamburger s hranolky. Vše připravil její kolega - kuchař, jak jinak arabského původu. Po tomto doslova kosmopolitním obědu jsme na mapě nalezli místo, kde v Mulhouse začínala "66" a rozhodli se tam jít podívat. Cestou jsme prošli místní arabskou čtvrtí s přelidněnou tržnicí. Na velkém prostranství byly rozmístěny pulty jednotlivých prodejců - na výběr bylo snad vše, ale nejvíce tu bylo čerstvého ovoce a zeleniny, sušených plodů a textilu. Zřejmě jakousi VIP zónou byla krytá tržnice, velká prosklená budova. Tady se nacházela pekařství, cukrářství nebo stánky s čerstvým masem a rybami. Celé dění na tržnici mi připomínalo malé lidské mraveniště. Navíc se tu člověk na vlastní oči opět přesvědčil o národnostní a kulturní pestrost současné Francie - běloši, černoši, muslimové, Židé - vše na jednom místě... Po několika dalších zastávkách jsme přišli na okraj města - na velké křižovatce na severním okraji Mulhouse začínala trasa naší "66". Místo bylo dost rušné a nepřehledné, tak jsem se rozhodl udělat fotodokumentaci až druhý den, kdy se vydáme na cestu. Po návratu do hotelu jsem si všiml, že starý pán v recepci napjatě sleduje televizi s projevem prezidenta F. Hollanda. Anglicky sice očividně uměl, ale nemluvil, tak jsem řekl Petrovi, ať se zeptá, co se děje. "Moc tomu nerozumím, říká něco o teroristickém útoku, ale nevím, o co přesně jde", ukončil Petr konverzaci s recepčním. Na pokoji jsem zprovoznil jediný nefrancouzský televizní kanál (německou ZDF) a začal zjišťovat to, co už všichni okolo nás dávno věděli. Teroristé večer předtím (v pátek 13.) zaútočili na několika místech Paříže. Vláda vyhlásila výjimečný stav, hraniční kontroly... Najednou mi došla spousta věcí, kterým jsem během dne nepřikládal význam - vlajky na půl žerdi, viditelná přítomnost policie v ulicích. A hlavně zážitek ze zpáteční cesty do hotelu - na malém náměstíčku nás zničehonic doběhl mladý policista a začal nás vytláčet do vedlejší ulice, kde už stály hloučky dalších lidí. Mysleli jsme, že jsme se přimotali k nějaké nehodě nebo požáru a šli si dál po svém. Teď jsme si uvědomili, že šlo zřejmě o nějaký preventivní zásah. Ufff... Usínali jsme a pod okny nám v noci projížděla policejní auta se sirénami.

Ráno jsme se sbalili, naházeli věci do auta a po rozloučení se starým recepčním (za celý náš pobyt téměř nezměnil svůj strnulý výraz v obličeji), jsme vyrazili ztichlými nedělními ulicemi na cestu po "66". Postupně jsme pustili z hlavy myšlenky na teroristy a soustředili se na cestu. Silnice 66 začíná na severním okraji Mulhouse, na poměrně rušné křižovatce. Přichází ze severu, z Remiremontu, za touto křižovatkou končí a pokračuje dál na jih pod číslem 68. Ať jsem zkoušel, co chtěl, nenašel jsem tu žádné slušné místo k zastavení a fotografování. Provoz tu už byl poměrně silný, tak jsme se rozhodli rezignovat a pořídit první fotku až přímo na "66". Vybral jsem si ceduli s označením silnice a kilometru, která byla umístěna uprostřed mezi oběma proudy. Dál už jsme pokračovali bez přestávky - silueta Vogéz, zdejšího pohoří, se stále přibližovala. Nejdříve jsme si mysleli, že zvládneme projet celou "66" za jeden den, ale pak jsme si řekli, že není třeba se zbytečně honit. Plán byl dojet až do Remiremontu, kde sice "66" končí, ale minimálně poslední třetinu cesty si nechat na další dny. Tím jsme získali více času na prohlídku měst, vesnic a dalších zajímavostí. Hned první taková zastávka za Mulhouse nás přesvědčila o správnosti tohoto rozhodnutí. Přijeli jsme do města Thann. Už zdálky byla vidět věž kostela, zřícenina hradu na kopci nad městem a vinice na kopcích východně od silnice. A právě o tom byla návštěva tohoto města. Zastavili jsme na malém parkovišti u radnice - moderní vcelku nevzhledné budovy, na jejíž fasádě se skvěl francouzsky psaný nápis "Volnost, rovnost, bratrství". Ducha francouzské revoluce doplňoval špalír vlajek, slavnostně vyvěšených před radnicí (na rozdíl od svých kolegyň z Mulhouse nevisely na půl žerdi na znamení smutku). Původně zamýšlená krátká návštěva se změnila v příjemnou delší procházku uličkami Thannu. Ty byly většinou dost úzké, jen v blízkosti náměstí se rozšiřovaly. Prošli jsme přes most přes řeku Thur, kolem malého muzea a vystoupali do kopce, kde jsme se připojili na trasu Route du vin - stezky, oblíbené především u cykloturistů, spojující jednotlivé vinařské oblasti tohoto regionu. Nabízel se odsud hezký pohled na Thann a silnici 66 pod námi. Nedaleko se objevila další zdejší pamětihodnost, zřícenina středověkou hradu Engelberg. Jeho siluetu je možno vidět i z uliček starého města nebo náměstí. My jsme se poté ponořili opět do sítě těchto ulici a došli až k turisticky nejzajímavější památce města. Tou je bezesporu kolegiátní kostel sv. Thiebaulta, skvělá ukázka pozdní gotiky (byl vystavěn ve 14. století). Když jsem přišel k hlavnímu portálu, zůstal jsem překvapeně stát a zírat na sochařskou výzdobu. Snad už jen kvůli tomuto zážitku se stojí v Thannu zastavit. Bohatě zdobený tympanon nad vstupem, v jednotlivých stupních umístěné sošky a sochy, s ohledem na pravidla perspektivy různých velikostí...to musí zaujmout i člověka, který není velkým znalcem historie a architektury. Počítání soch jsem brzy vzdal a z infodesky u vchodu do chrámu jsem se dozvěděl, že je jich celkem neuvěřitelných 178. Dovnitř kostela jsem jen krátce nahlédl, přijeli jsme zrovna v době pravidelné nedělní mše, takže prohlídka mi nepřišla úplně nejvhodnější. Při další putování městem jsme objevili také zdejší synagogu a mešitu - další důkaz národnostní a náboženské pestrosti současné Francie. Kolem poledne byl nejvyšší čas vyrazit dál. Po "66" jsme se řítili vstříc Vogézám, projížděli a krátce zastavovali v dalších vesnicích a městečkách (Willer sur Thur, Moosch, St. Amarin, Ramspach...). Všechny působily docela podobným dojmem, za pozornost stály snad jen kostely a pomníky padlým ve světových válkách. Jen při zastávce ve Willer sur Thur jsme váhali nad cestou na nejvyšší vrchol Vogéz, Grand Ballon (1 424 m. n. m.). Právě odtud vedla nejkratší cesta na vrchol, ale rozhodli jsme se pokračovat dál a navštívit jeho o trochu menšího bratra - Ballon d´Alsace (1 247 m. n. m.).

Zatím ale stále jedeme rovinatým údolím mezi zalesněnými kopci, silnice rychle mizí za námi a už jsme zhruba v polovině trasy. Místo pošmourné a zamračené oblohy v Mulhouse nám Vogézy ukazují svou přívětivější tvář - mraky zmizely a krajina se koupe ve slunečních paprscích a mírné oparu v dálce. Přijíždíme do vesnice Urbés, zastavujeme u obchůdku s potravinami; přece jen čas pokročil a žaludek se začíná ozývat. Přestože by v neděli měli mít otevřeno, alespoň tak to stojí na vývěsce, dveře jsou zamčeny a nikde nikdo. Využil jsem této příležitosti alespoň k tomu, abych si vyfotil místní kostel a siluetu kopců, tyčících se hned za Urbés. Hned za cedulí, jíž se s námi zdejší obyvatelé loučí, se silnice konečně zvedá a my si začínáme užívat vogézských kopců. Klikatými serpentinami se škrábeme nahoru, pod námi zůstává údolí i s Urbés a v dáli se objevuje Grand Ballon, se známou kupolí observatoře na svém vrcholu. Stoupáme do průsmyku Col de Bussang, jehož nejvyšší bod leží ve výšce 731 m. n. m. Kousek za vrcholem leží i stejnojmenná obec, avšak ještě před ní nás zlákala cedule, odkazující na místo, kde pramení řeka Mosella. Jako tradičně, směrovka s počtem kilometrů klame a nakonec je to trochu zdlouhavá odbočka ze "66", ale co by člověk neudělal pro to, aby uviděl prameniště této krásné řeky. Až se nechce zdát, že tato drobná říčka se postupně změní v širokou a majestátní řeku, na jejíž březích v Německu pěstují vinné hrozny, z nichž pak vzniká to skvělé bílé víno, nesoucí pojmenování po této řece. Ale je čas vrátit se do reality - jsme opět na "66", přijíždíme do městečka St. Maurice sur Moselle a zoufale potřebujeme zahnat hlad.

Máme štěstí - v St. Maurice je odbočka, vedoucí na zmíněný Ballon d´Alsace a přímo u této křižovatky stojí několik obchodů a dokonce i restaurace. Po prozkoumání nabídky jsme se rozhodli pro restauraci. Denní doba spíše odpovídala pozdnímu obědu, ale řekli jsme si, že nějaké menu snad ještě zbylo. Uvnitř bylo vcelku rušno - u baru pobíhalo několik číšníků a jedna dáma na nás hned spustila francouzsky. Petr se snažil něco pochytit, ale z jeho výrazu jsem pochopil, že se mu to příliš nedaří. Skočil jsem paní do řeči a anglicky jsem jí vysvětlil, co chceme. Má snaha byla marná, stejně jako ta Petrova v předchozím případě. Příval francouzštiny začal nanovo, akorát k němu přibyla příprava nápojů za barem, čímž nám paní zřejmě naznačovala svůj postoj k naší dosavadní konverzaci. Začal jsem být naštvaný a nahlas jsem se zeptal, jestli tedy někdo z personálu umí alespoň trochu anglicky, německy nebo italsky (to jsou jazyky, kterými jsem schopen domluvit se). Z kuchyně vyběhl právě číšník s talíři, a když mě slyšel, zarazil se a zeptal: "No reservation? No reservation - we are full." A rozběhl se do jídelny. Chvíli jsme s Petrem na sebe rozpačitě hleděli a pak šli pryč. Vedle restaurace naštěstí stál malý krámek s pečivem - tam jsme zamířili a společně s usměvavou prodavačkou si vybrali vše, co jsme chtěli a potřebovali. Pak si sedneme k dřevěnému stolu na parkovišti, jíme koláče a croissanty, díváme se na okolní přírodu a užíváme si příjemného slunečného odpoledne. Tady si dovolím malou vsuvku. O neochotě nebo neschopnosti Francouzů mluvit s cizincem jinak než francouzsky, o tom jsem mnohokrát četl a slyšel. Od lidí, kteří měli takovou vlastní zkušenost i od těch, co Francouze pořádně ani nepotkali. Přesto musím přiznat - i když vím, že nelze zobecňovat a řada Francouzů cizí jazyky ovládá - že během naší cesty jsem si tuto teorii spíše potvrdil, než by mi ji sami Francouzi vyvrátili. Anglicky jsme se prakticky domluvili jen na třech místech - v Mulhouse v železničním muzeu, v tamním infocentru a v Plombieres - les - Bains v hotelu. Jinak vůbec nic - buď to dovedně skrývali (jako recepční v hotelu v Mulhouse) nebo opravdu jinou řeč neuměli. O to nepochopitelnější to bylo tady - na místě, kam v zimě jezdí řada lyžařů a v létě tudy často vedou trasy cyklistických závodů, včetně Tour de France. Takže o návštěvníky ze zahraničí tu rozhodně není nouze.

Dojedli jsme a vyrazili silnicí do kopce na Ballon d´Alsace. Po sjezdu zpět do St. Maurice jsme se opět napojili na "66" a rychle se blížili k cíli. Tím bylo toho dne město Remiremont (tam "66" končila), ale rozhodli jsme se tam nezdržovat a jet přímo do lázeňského města Plombieres-les-Bains, kde jsme si rezervovali hotel. Tam přijíždíme v pozdním odpoledni. Ještě se stihneme projít po centru těchto lázní a vracíme se zpět do hotelu odpočívat.

Na "66" se vracíme následující den. Zbývá podrobněji projet úsek Le Thillot-Remiremont. Brzy ale víme, že hlavní pozornost bude třeba soustředit na Remiremont. Předchozími obcemi - Le Thillot, Ramonchamp nebo Ferdrupt - projíždíme vcelku rychle. Kromě obligátního kostela a válečných pomníků tu není příliš mnoho k vidění. Za Ferdruptem se navíc "66" mění v jakýsi obchvat. Odklání se od obydlených míst a vede krajinou co nejkratší a nejpřímější cestou do Remiremontu. Kopce okolo silnice už zase klesají a přecházejí do širokého údolí, kterým protéká Mosella, na pastvinách u řeky se pasou stáda krav, ovcí a koňů. Ve slunečném dopoledni jsem navrhl zastavit se ještě na nějakém klidném místě u Moselly. Před Remiremontem tedy sjíždíme ze "66" a zastavujeme u restaurace McDonald´s. Toto parkoviště se nám totiž zdá být nejblíže břehům řeky. Zatímco ostatní se jdou nacpat do oblíbeného fast foodu (jenž v domovských Spojených státech má pověst nesrovnatelně horší než v Evropě), my se pěšky vydáváme přes travnatou louku k Moselle. Vše tu působí klidným dojmem. Řeka není ještě příliš široká ani hluboká - voda je tím pádem stále vcelku čistá a zdá se, že se jen líně a neochotně plouží dál směrem k severu. Procházíme se po břehu v trávě a občas se zastavujeme na malých pláccích u vody, z nichž je možné se doslova dotknout klidné hladiny. V mírném slunci pozdního podzimu se nám tak dostává jednoho z nejintenzivnějších zážitků této cesty. A to vše zvládneme téměř beze slov. Při pohledu na hodinky jsem si uvědomil, že je nejvyšší čas vrátit se z toulek krajinou do města. Přišourali jsme se k autu, a aniž bychom si koupili něco ze sortimentu rychlého občerstvení, odjeli jsme do Remiremontu. Prohlídka tohoto městečka sice nezabere tolik času, aby se člověk nemohl ještě chvíli zasněně procházet po břehu Moselly, ale nenabízí ani příliš málo. Kdo chce zamířit do centra Remiremontu, musí sjet z "66", ta vede kolem města, stále jako jistý obchvat pro veškerou dopravu. Docela bez problémů nacházíme místo k zaparkování a pěšky jdeme do centra. Srdcem Remiremontu je bezesporu náměstí kolem kostela sv. Petra (Église St. Pierre). Pod tímto kostelem je mj. podzemní krypta, jejíž prohlídku by byla škoda opominout. K vidění jsou nejstarší části a základy kostela, ale i pozoruhodné nástěnné malby, které byly velmi pečlivě restaurovány. Zážitek je o to silnější, když se člověku poštěstí tuto prohlídku absolvovat nerušen jinými návštěvníky. A takové pondělní odpoledne se ukázalo jako ideální. Remiremont vůbec nezapře svůj význam v historii této oblasti. Fungoval jako sídlo biskupa, takže se v jeho památkách odráží zájem o co největší výstavnost a reprezentativnost. Nejde jen o samotný kostel sv. Petra. Kolem hlavního náměstí stojí řada dalších budov, které dříve sloužily buď samotnému biskupovi, nebo různým církevním úředníkům. Hned za kostelem stojí bývalý biskupský palác, reprezentativní stavba, která se v zadní části otevírá do upravené zahrady s různými květinami, tvořícími barevné vzory a obrazce. Bohužel, prohlídka interiérů je možná jen zčásti, sídlí zde totiž městský úřad. Po krátké procházce chodbami paláce se raději vracíme na ulici - policista u vstupu si nás přesto prohlíží dost nedůvěřivě, přece jen je pár dnů po útocích v Paříži. Tak mu jeho nedůvěru odpouštíme a vyrážíme na obchůzku uličkami v okolí náměstí. Remiremont je znám také díky velkému počtu kašen, které zde byly v průběhu staletí postaveny. Dnes je jich k vidění celkem devatenáct (více než polovina z nich je označena jako historická památka) a putování za nimi je příjemnou procházkou historií města.

"Znáš film ,Hirošima, má láska´?", zeptal jsem se Petra na zpáteční cestě k autu. "To ne, proč?"- "To je film z tzv. francouzské nové vlny, odehrává se za války a krátce po ní. Hlavní roli tam hrála Emanuelle Riva, vždycky se mi tam líbila." Petr nechápal. "No a? Co to má společného?" - "Ta herečka se narodila tu, v Remiremontu. Překvapuje mě, že to tu nikde nepřipomínají, ani v turistických prospektech. To se u nás nestalo, každé maloměsto připomíná své slavné rodáky. Měl by ses na ten film podívat", radím Petrovi, když sedáme do auta. Je už odpoledne a potřebujeme se ještě zastavit na místě, kde francouzská "66" končí. Je také nejvyšší čas - modrá prosluněná obloha z rána je pryč a z kopců na východě se k nám blíží těžká šedá mračna, slibující v lepším případě déšť. Vyjíždíme z Remiremontu a po "66" vcelku rychle dojíždíme na místo, kde tato silnice s legendárním číslem končí. Přesné místo vlastně nelze snad určit. Kousek za Remiremontem se "66" volně a nenápadně připojuje na silnici N 57, vedoucí dále severojižním směrem. Připojení obou silnic bylo natolik nenápadné, až jsem promarnil příležitost vyfotografovat poslední ceduli se dvěma šestkami. Petr za volantem má naštěstí dost pochopení, otáčí auto do protisměru a já mám zanedlouho druhou šanci na závěrečnou fotku. To vše už se odehrává v houstnoucím dešti a my vzápětí rychle odjíždíme do hotelu.

Jaké tedy byly vlastně dojmy z této výpravy? Francouzská etapa mého putování po silnicích s magickou "66" ve znaku byla podobná té belgické. Hned několik věcí měly společných - proplétaly se podivuhodnou krajinou, kde stačilo jen trochu odbočit, a mohli jste vyrazit na výlet do přírody. Z okolních kopců na vše dohlížely hrady či jejich zříceniny a obě trasy provázela modrá nit hladiny řeky. V Alsasku Mosella, ještě mírně se šinoucí mezi loukami a lesy, v Belgii pak Máza, v plné síle a šířce jedné z nejvýznamnějších řek západní Evropy. A k tomu nesmím zapomínat na to místní víno... Kvůli němu člověk odpustí Francouzům i jejich neochotu mluvit jinak než francouzsky. A to i ve vyhrocených situacích... Francouzská "66" tedy představuje jedinečnou příležitost poznat nepříliš známou a vyhledávanou oblast východního Alsaska a pohoří Vogézy. Může tak sloužit jako malá ochutnávka kraje, jehož krásu si nejeden návštěvník zamiluje.

               Muzeum železnice v Mulhouse

Město Mulhouse nabízí svým návštěvníkům mj. několik výjimečných muzejních expozic. Na severním okraji města, nedaleko "66" stojí nepřehlédnutelná budova, kterou nemohou vynechat nadšenci do vlaků a železnice obecně. Je to místní železniční muzeum, Cité du Train, patřící k nejvyhlášenějším svého druhu v Evropě. Už samotná fasáda, složená z pestrobarevných panelů, slibuje nevšední zážitek. A ten skutečně přichází. Celá expozici je rozdělena do čtyř hlavních částí, které návštěvníka seznámí se vším podstatným ze světa železnice. Prohlédnout si lze různé typy vlaků (od roku 1844 do současnosti), nahlédnout do jejich interiérů anebo se jen tak projít mezi nimi ve venkovní expozici, kudy zájemce může provézt i malý vláček (což je příjemné hlavně pro malé turisty). Stranou však nezůstane ani etnická stránka vlaků. Můžete navštívit kokpit vlaku TGV, projít se úzkou uličku pod lokomotivu či konečně pochopit princip fungování parní lokomotivy (na opravdu krásné ukázce historického stroje 232 U1).

Zkrátka, na ploše téměř 45 000 m2 si na své přijdou návštěv bez ohledu na věk nebo pohlaví. A kdo by neměl rychlých kol dost, může se vydat do nedalekého muzea automobilů.

               Plombieres les Bains - v lázních po sezoně

Do lázní jezdím rád. Vždy alespoň na pár dnů buď v Čechách, nebo na Slovensku, navíc díky nejrůznějším slevovým akcím je vlastně jedno, v které části roku dorazíte. Proto mě odjakživa lákalo ocitnout se v některých lázních skutečně mimo hlavní sezonu. A to se mi poštěstilo ve Francii. Konkrétně v alsaském lázeňském městě Plombieres les Bains. Právě tu jsme si rezervovali nocleh, když jsme hledali nějaké vhodné útočiště v blízkosti Remiremontu.

Hlavní lázeňské budovy a promenáda byly v údolí mezi dvěma kopci. Na jednom z nich stál i náš hotel, rozlehlý a dokonale prázdný (s výjimkou správce a jednoho staršího páru). Z balkonu svého pokoje jsem mohl přehlédnout lázeňské centrum i protější svah, na němž stál zbytek města. Jak byl opuštěný hotel, tak prázdně působily ulice lázní. Po svých návratech ze "66" jsme procházeli ztichlé uličky, z nichž nás spolehlivě vyháněla zima a padající soumrak. V období letní sezony tu přitom musí být velmi hezky a hlavně rušno. Svědčí o tom množství hotelů, od těch starých honosných až po nejmodernější z poslední doby. Všechny potvrzovaly význam až po nejmodernější z poslední doby. Všechny potvrzovaly význam Plombieres les Bains, jejichž lázeňská historie sahá až do období starověkých Římanů. Avšak hlavní rozkvět nastal v 19. století, kdy se sem jezdily léčit mnohé osobnosti politického nebo kulturního života, mj. Napoleon Bonaparte s chotí Josefínou, Hector Berlioz, Alfred de Musset či Napoleon III. Právě Napoleon III. Se zapsal do tváře lázní zřejmě nejvýrazněji - inicioval stavbu místního neogotického kostela sv. Amé a sv. Blažeje na hlavním náměstí a hned naproti portálu kostela dnes stojí hotel, v němž císař často pobýval. V něm při naší návštěvě bylo nejživěji - v baru se scházeli místní a diskutovali o současném politickém vývoji, to vše s tváří prezidenta Hollanda na obrazovce. Raději jsme před žhavou současností utekli do lázeňského parku, kde jsme si prohlédli i část roztomilého parku miniatur, staveb ve zmenšeném měřítku. A pak byl nejvyšší čas vrátit se do hotelového pokoje a dívat se, jak se lampy snaží zahnat večerní stíny v ulicích těchto pozoruhodných lázní.

               Vogézy - pohoří turistům zaslíbené

Při putování po francouzské "66" se pohoří Vogézy nelze vyhnout. Trasa z Mulhouse do Remiremontu vede napříč tímto hornatým pásmem. Vogézy (francouzsky Vosgés), vznikly ledovcovou činností v dávných dobách a na ploše zhruba 5 500 km2 tak můžeme obdivovat vysoké kopce a řadu jezer. Ve středověku v podhůří vedly významné obchodní stezky a cesty, kolem nichž rostly jako houby po dešti hrady a tvrze. Hodně z nich už hory a podnebí poškodily natolik, že v terénu nejsou k nalezení, stále však zůstalo solidní množství takových, které lze navštívit a obdivovat. A kdo má rád přírodu a pohyb na čerstvém vzduchu nemůže být ve Vogézách nespokojen. Vedou tudy kilometry značených cest pro pěší i cykloturisty, které vás provedou nejen kolem pastvin s pasoucím se dobytkem, ale i krásnými lesy až na ty nejvyšší vrcholy. Tím nejvyšším je Grand Ballon (1 424 m), ale za zdolání stojí i jeho nižší kolegové. Vogézy jsou tak nerozlučně spojeny s cyklistikou, především s Tour de France, jejíž organizátoři zdejší krátká avšak ostrá stoupání pravidelně zařazují do itineráře legendárního závodu. Grand Ballon, Ballon d´Alsace nebo Planche des Belles Filles jsou pojmy, které zná snad každý fanoušek kol. A kdo má dost sil a odvahy může se vydat ve stopách Merckxe, Virenquea nebo Armstronga...